Být připravený se pustit
•
Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání
Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání
„Hezké“ filmy o umírání
Filmy o umírání a smrti? Příjemně strávený večer si asi většina z nás představuje jinak. Spousta filmů tato témata idealizuje a používá je jako pouhý prostředek ke kýžené dramatičnosti a dolování laciných emocí. Pak jsou tu ovšem i takové filmy, které realitu ztvárňují tak dobře, až máte pocit, že sledujete něco nepatřičného, něco, u čeho byste snad ani neměli být. Věhlasný filmový kritik Roger Ebert věděl, o čem mluví, když napsal, že existují filmy, které jsou ve své upřímnosti až neúprosné. Filmy, u kterých často chcete odvrátit zrak od toho, co právě sledujete, bez ohledu na to, jak dobře to je natočené.
Ebertovi byla diagnostikována rakovina v roce 2002 a během několika dalších let postupně přišel o schopnost mluvit a jíst. O filmech ale psal pořád dál, taktřka až do své smrti v roce 2013. V závěru života svojí situaci komentoval lakonicky: „Alespoň teď mám příležitost dělat to, o čem jsem vždy snil – psát jen o těch filmech, o kterých opravdu chci.“ Dělat jen to, co opravdu chceme, je stav, ke kterému dospěje většina terminálně nemocných. Ti pak také často říkají, že měli mít odvahu začít takhle žít už mnohem dřív a nehledět na to, co by tomu řeklo okolí nebo co od nich společnost v tomto směru očekává. K takovému životnímu přístupu vybízí také většina filmů, které se tématem umírání a smrti zabývají. Některé to zvládají více a jiné méně přesvědčivě.
Filmy, na které se bolí dívat
Filmy, na které se bolí dívat, zřejmě nikdy nebudou ty nejvíce sledované, na to bývají až moc nekompromisní a opravdové. Jejich jedinečnost tkví v něčem jiném. Jsou důležitým pomocníkem k pochopení toho, co se při umírání doopravdy děje a mohou pomoci všem, kteří podobnou situaci sami zažívají. Utíkat před těžkou realitou k jiným, veselejším a bezstarostnějších tématům, je přirozená věc. Roger Ebert psal, že jsou filmy, na které se od své nemoci už nedokázal dívat. Právě takové ale mohou nesmírně pomoci blízkým umírajícího člověka. Samozřejmě, že nás filmy nikdy nemohou plně připravit na to, jaké to je, až bude umírat člověk, kterého máme rádi. Pokud by se ale více filmů stavělo ke smrti s podobnou odvahou jako ty, o kterých tu bude řeč, výrazně by to pomohlo všeobecnému vnímání umírání a smrti.
Vtip (2001), režie Mike Nichols
Jako příklad filmu, na který se nedokáže dívat, uváděl Roger Ebert Vtip, příběh o ženě ve čtvrtém stádiu rakoviny. Z velmi realistického, skoro až dokumentárního ztvárnění jejího boje skutečně mrazí. Nemocniční prostředí je zde ukázané bez příkras, se všemi peripetiemi, jež pacienti a jejich příbuzní, kteří si něčím podobným prošli, dobře znají. Chladné prostředí, často velmi neosobní nazírání na pacienta jako na objekt, strach, bezvýchodnost situace a logicky navazující deprese. Vtip je mimořádná studie psychiky nemocné ženy, která je často popisovaná jako „umírání v přímém přenosu“. Vtip si vystačí bez patosu a kýče, jde o absolutní opak tendenčních dramat, jež si k emocím pomáhají všemi možnými podpůrnými prostředky. Nemá sebemenší potřebu zdůrazňovat už tak vypjatou situaci dramatickou a tklivou hudbou a nedělá vůči svému divákovi žádné ústupky. To, že se na něj právě Roger Ebert nedokázal dívat, je nakonec nejlepší hodnocení, jakého se tomuto filmu mohlo dostat.
Filmy, na které je radost se dívat
Existuje mnoho filmů, které nejsou takto neúprosné, a přesto před těžkými tématy neuhýbají pohledem. Vtip samozřejmě bere svůj název ironicky. Ne že by v něm nebyl vůbec žádný humor, ale jde o humor velmi černý a cynický. Na sentimentu a laskavém humoru staví například film Než si pro nás přijde (2007, r. Rob Reiner). Rozhodně nejde o špatný film, zároveň se ale ani nejde divit Rogeru Ebertovi, že ho ve své době velmi zkritizoval. Uvádím ho tu především jako příklad filmu, které nemají za cíl přistupovat k umírání realisticky či na něj nabízet nějaký neotřelý pohled. Smrt zde slouží jen k rozehrání příběhu o tom, jak dobře žít. Pokud k němu budeme přistupovat takhle, nic nebrání si ho užít.
Podobně jsou na tom snímky jako Můj život (1993, Bruce Joel Rubin); nedoceněný a neprávem poněkud zapomenutý film, který v mezích možností Hollywoodu zvádl téma umírání bez zbytečných příkras, 50/50 (2011, Jonathan Levine); velmi vtipná a přitom vkusná komedie o rakovině, Teď a tady (2012, Ol Parker); o tom žít každý den, jako by byl ten poslední, protože to tak opravdu může být nebo třeba Neklid (2011, Gus Van Sant). Ten s divákem zámává o něco víc, než poslední dva zmiňované filmy, pořád si ale v lecčem ulehčuje situaci. V podstatě jde „jen“ o velmi dobře natočenou romanci, v níž jednomu ze zamilovaných zbývá už jen pár měsíců života. Roger Ebert tenhle typ filmů označoval jako „filmy pro živé, ne pro umírající“. Nemyslel to nijak hanlivě, naopak, takové filmy jsou potřeba. I ony nabízejí možnost, jak se skrze ně vyrovnat s mnoha vlastními zasunutými strachy a obavami.
I zemřít se dá dobře a s pocitem, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách
James White (2016), režie Josh Mond
První film režiséra Joshe Monda, který si téma vyrovnávání se s umíráním blízkého člověka nevybral náhodně nebo snad z vypočítavosti. Scénář totiž vznikl na základě vlastních zkušeností s umíráním jeho matky. Právě tyto zdánlivě nepřenosné zkušenosti se rozhodl použít jako nosné téma svého debutu. Na rozdíl od Vtipu se zde nesoustředíme tolik na samotnou umírající, jako spíš na to, jak se s nastalou situací vyrovnává její okolí, konkrétně James White. Dvacátník, který ještě pořádně neví, co se životem, nemá žádnou stálou práci, čas tráví především po barech a spíše tak nějak čeká, co se stane. Ve chvíli, kdy se jeho mámě vrátí rakovina, je nucen opustit pohodlí svého života, ve kterém od něj nikdo nemá žádná velká očekávání. Neví, co přesně péče o umírajícího člověka obnáší a poprvé v životě se dostává do situace, kterou za něj nezvládne vyřešit nikdo jiný. Není to ovšem film, jenž by končil nějakým zázračným přerodem osobnosti. Z Jamese se nestane kompletně jiný člověk, srovnaný sám se sebou, který od teď přesně ví, co se svým životem dělat. Půvab filmu spočívá právě v tom, že nenabízí žádné snadné řešení či manuál, jak k podobné situaci přistupovat.
James White je mimo jiné film o tom, že bychom se neměli bát přiznat si, když nevíme, jak něco udělat nebo nejlépe říct. Neví to nikdo, každý umírá poprvé, bez možnosti být na to předem připravený. Je to film o strachu, o důstojnosti a ukazuje jednu velmi důležitou věc – že i zemřít se dá dobře a s pocitem, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Dojem blízkosti a nenucenosti umocňuje skvělá kamera Mátyase Erdélyho, který podobně hyperrealistický styl použil už ve filmu Saulův syn.
V chystaném pokračování článku se dostane například na Hlas moře, zabývající se ožehavým tématem eutanazie, a dojde také na dokumenty o tématu smrti a umírání.
