Nebrat smrt jako něco děsivého

Přesto mají mnoho společného. Tím hlavním je schopnost jejich autorů mluvit lehce o nesnadných tématech. Krom toho se neberou přehnaně vážně, mají potřebný nadhled a dokáží se výstižně vyjádřit na malém prostoru. Jiří Pilka se hned na úvod sebeironicky shodí, když konstatuje, že snad ani nepočítá s tím, že by jeho knihu úvah nad stárnutím četla i mladší generace. „Rozhodl jsem se ve svých pětaosmdesáti letech přijmout riziko stařeckého textu a doufám v porozumění u čtenářů mé věkové kategorie. Vlastně trochu myslím i na mladší, dejme tomu nad šedesát pět let,“ píše, ale ono to nebude tak zlé. Nakonec i poslední část jeho knihy Chvíle po západu slunce nese titulek Příbuzným seniorů. Jde o prosby a návrhy právě směrem k mladší generaci, ať už to jsou děti seniorů, jejich vnoučata, pravnoučata, jiní rodinní příslušníci nebo přátelé.

Nejsilnějším momentem knihy je část, ve které autor píše o základní touze všech starých lidí, jež je zdánlivě prostá – být milován. Takto napsané to zní naprosto logicky a samozřejmě, bohužel realita je často o dost smutnější. Jiří Pilka zároveň dobře ví, že neustálé stěžování si a lamentování nad osudem akorát tak každého časem otráví. Nabádá proto především k tomu, aby člověk neustrnul a nepřestával se snažit, i když mu třeba jeho snaha připadá marná a bez výsledků. Nenabízí žádná spásná řešení, jen na svých zkušenostech ukazuje, co mu přijde jako dobrá cesta. Jako třeba když radí, jak se stát nejlepším dědečkem na světě: „V kontaktech s následující generací bývá prospěšné hodně mlčet. Nestavme se do role soudce nebo všeználka, který neustále radí. Nejlepší je hovořit až po vyzvání. To dělal můj dědeček. Byl usměvavý a při návštěvě mlčel. Vyprávěl anebo sděloval názor, až když byl dotázán. Všichni ho milovali.“

Když to dokážu já, tak vy taky

V úvodní kapitole Stárnutí s nadhledem se, podle slov samotného autora, mluví o těch relativně všedních problémech, které s sebou stárnutí přináší. Jak si zvyknout na úbytek sil? Co smysluplného vlastně dělat s volným časem? Jak nerezignovat na péči o svůj zevnějšek či jak se snažit nacházet si nové přátele, když ti staří ubývají? Vztahy jsou tématem celé další kapitoly, ať už jde o ty přátelské, erotické („mladí se naivně domnívají, že po padesátce je po všem“) nebo o to, jak si udržet dobré vztahy s dětmi či vnoučaty a nepřipadat si na obtíž. Občas se až zdá, jakoby Jiří Pilka takzvaně „střílel do vlastních řad“. Své generaci rozhodně nic neodpouští a ani jí za nic neomlouvá. Naopak, neustále nabádá seniory, že jsou to především oni, kteří se musí snažit, když chtějí, aby se něco změnilo. V kapitole nazvané Pohled do zrcadla mluví o destruktivním sebeklamu a sebeolhávání, zbytečnosti závidění a pomlouvání se a apeluje na to, že nikdy není pozdě zbavit se svých zlozvyků. „Řada starších lidí pohodlně rezignuje a se slovy ‚já už jsem takový a nebudu nic měnit‘ zůstává ve vývoji stát. Velká škoda nejen pro nás samotné, ale pro celé naše okolí.“

Může se zdát, že autor vlastně neříká nic objevného. To ale podle všeho ani nebyl záměr. Jeho „malé rady seniorům“ jsou opravdu jen malé rady, taková drobná popíchnutí ve smyslu „když to dokážu já, tak vy taky“. Je sympatické, že se nikomu nepokouší vnutit svůj světonázor, k ničemu čtenáře tlačit. Říká jen to, co si myslí, že funguje v jeho případě nebo v případě jeho známých a co by třeba mohlo pomoci i jiným. I ta nejtěžší témata jako je samota a chátrání těla jsou podávána věcně a přitom lidsky, bez falešných slibů a přitom stále s nadějí a útěchou. Chvíle po západu slunce je upřímná, v dobrém slova smyslu jednoduchá kniha, která byla napsána bez jakýchkoliv egoistických úmyslů a potřeb něco si dokazovat.

A ta pochybovačná otázka z úvodu, jestli má smysl knihu číst, i když vám ještě nebylo pětašedesát a víc? Jiří Pilka v závěru přece jen doufá, že to není zbytečné. „Téměř každý jednou bude senior a ocitne se v obdobné situaci. Jaký vzor chování předestře svým dětem, takového jednání se může dočkat. Pokud se dobře staráme o své staré rodiče, učíme tím s nenahraditelnou samozřejmostí totéž i své děti.“

Jak s dětmi mluvit o smrti

Právě pro děti napsala Pernilla Stalfet svou knihu O smrti smrťoucí. Hravou a zábavnou formou přibližuje malým čtenářům, co je to vlastně ta záhadná smrt. Před pár lety vyšla v Nakladatelství Cesta domů knížka Když Dinosaurům někdo umře (malá knížka o velkých starostech pro malé i velké). Obě sází na laskavý humor a pomáhají si při vysvětlování různých situací obrázky. Každá se však tématu věnuje z trochu jiné strany. „Dinosauří“ kniha je o něco vážnější a více psychologická.

Je skvělým pomocníkem, pokud dítě o někoho blízkého přišlo. Její hlavní síla tkví právě v těchto terapeutických postupech. Projde si s dětmi všechny fáze vyrovnávání se s úmrtím, poradí, jak se rozloučit, jak truchlit i jak se zapojit zpátky do života, být veselý a přitom nezapomenout. Pernilla Stalfelt se smrti věnuje více ze společenského než takto osobního hlediska. Osvětluje náležitosti pohřbu z hlediska různých kultur (dojde i na mexické „uctívače smrti“), přibližuje, co je to závěť a ve velké části se s patřičnou ironií věnuje všelijakým představám lidí o tom, co je po smrti. Dojde i na praktické otázky typu „může si člověk vzít do hrobu koně nebo mobil?“

Nedá se vyloženě říct, že by O smrti smrťoucí byla pro mladší čtenáře, než Když Dinosaurům někdo umře, ale osobně bych jí doporučoval číst s dětmi jako první. Naučí je totiž velmi důležitou základní věc – nebrat smrt jako něco děsivého, čeho by se měly bát.