Nenecháš mne ve smrti samotného

To bylo moje první setkání se smrtí – tedy vlastně s umíráním – během studia medicíny. Se smrtí jako takovou, či spíše jejím pozůstatkem, jsme se setkali záhy po nástupu na fakultu. Studium anatomie má kromě nesporného přínosu o porozumění struktuře a funkci lidského těla ještě další významnou roli. Možná ne úplně záměrnou, ale velmi efektivní, a tou je odosobnění “pacienta”. Nejprve jsme studovali kosti, potom končetiny se zachovanými svalovými, cévními a nervovými strukturami, potom orgány – ve stejném umělohmotném kbelíku ocitlo asi deset srdcí, která celý život věrně sloužila svým nositelům, jejichž cesty se nejspíše protkaly až v posmrtném životě na pitevně – a nakonec celé obnažené lidské tělo. Bezejmenné tělo bez příběhu. Byli jsme příliš zaneprázdnění snahou naučit se náročnou latinskou terminologii a všechny detaily neuvěřitelně složitého lidského ustrojení, než abychom přemýšleli nad osudy těl, která bezbranně ležela před námi na stole.

Toto odosobnění je pro lékaře nezbytné, ovšem pouze jako specifický modus náhledu, který umožňuje odhalit správnou diagnózu a provést úzdravný řez. Nemůže to být však univerzální přístup k pacientovi jako k trpícímu bližnímu. Nemocnice, které dnes fungují v byrokratickém systému příjem — léčba — propuštění, případně — smrt, často dodávají odosobnění pacienta ještě další dimenzi. Plenta. Přesun těla na patologii. Vymazání jména z informačního systému. Norbert Elias v drobné knížce O osamělosti umírajících v našich dnech (1979) dianostikuje osamělost smrti jako předvídatelný a možná i nevyhnutelný důsledek individualismu charakteristického pro současnou společnost. Byrokratický režim nemocnic, kde většina lidí v západním světě dnes umírá, vyprazdňuje význam i emocionální náboj okamžiku odcházení.

Během posledního století se limity medicíny posunuly nepředvídatelně daleko a nové preventivní a terapeutické postupy významně prodlužují lidský život. Ta posunovaná hranice, smrt, však zůstává být stejně nevyhnutelná, krutá a bolestná jako dříve. Smrt si každý nosíme ve svém těle jako zvláštní časovanou bombu a nemoc oznamuje její skrytou přítomnost. Pro lékaře je okamžik přiznání, že medicína pro daného pacienta už bohužel nemá co nabídnout, často nepříjemný a do jisté míry zahanbující. Nástroje, které má v ruce, přestaly být užitečné. Smrt ovšem často přichází až delší dobu po tomto okamžiku přiznání a právě tuto vzdálenost pacienti často překonávají sami.

V kurikulu lékařských fakult není tématu umírání věnováno příliš mnoho prostoru. Několik hodin výuky komunikace sice většinou obsahuje kapitolu “sdělování špatných zpráv”, v některých případech i otázky plánování péče na konci života, avšak tento předmět je často považován za vedlejší (nebo spíše méně vážený oproti “opravdovým” medicínským oborům, popřípadě je nabízen pouze jako předmět volitelný). Studenti nejsou nikdy během studia hodnoceni za to, jak s pacientem během stáží na jednotlivých odděleních komunikují – přestože komunikace je jedním z hlavních nástrojů jejich budoucího povolání. Paliativní péče se také do obsahu výuky dostává jen velmi pozvolna a to i přesto, že v dnešní době protíná mnoho medicínských oborů. Není proto divu, že lékaři se necítí být připraveni pro situace, které přesahují hranice jejich čistě technické odbornosti. Mnohdy toto zákoutí života ani nepovažují za součást poslání medicíny. Potřeby psychologické, vztahové a spirituální povahy přenechávají soukromí pacientů, popřípadě pacienty odkazují k jiným odborníkům. Anonymita nemocničního prostředí potom rovněž přispívá tomu, že pacienti se se svou situací musejí vyrovnávat sami a opravdu zůstávají v okamžiku smrti osamělí.

Ale nemusí tomu tak být. Vzpomínám si na jednu velmi zvláštní noc na stanici intenzivní onkologie. V Německu, kde jsem tou dobou studovala, měli studenti medicíny možnost pracovat jako “sitzwache”, ošetřovatelé-strážní pacientů, kteří vyžadovali nepřetržitou péči. Často jsme trávili u jednoho pacienta několik nočních služeb za sebou, pomáhali s ošetřovatelskou péčí a dalšími úkony. Někdy jsme mluvili s rodinou, která přicházela na návštěvu.

Tento pacient byl v nemocnici již několik týdnů: prohraná bitva s leukémií, jak řekla jedna ze sester. Rodina za ním chodila každý den se stále narůstajícím pocitem únavy a vyčerpání a zdálo se, že i jeho dospívající děti mají v obličeji vrásky, které tam dříve nebyly, nepatřičné jejich věku. S tímto pacientem jsem nikdy nemluvila, byl ve zvláštním stavu polovědomí. Přesto jsem za těch pár služeb měla pocit, že ty hodiny ticha sdílené ve sterilním nemocničním pokoji, omývání obličeje a polohování nehybného těla vytvořily zvláštní spřízněnost.

Jednu noc i toto sdílené ticho ustalo. Monitory začaly pípat, přišly sestry a lékař, sepsali protokol, pohladili pacientovu tvář a řekli mi, můžeš jít domů. Bylo půl čtvrté ráno. Vyšla jsem do mrazivé noci a pozorovala nebe plné hvězd. Hvězd, které tu byly dávno před námi a budou dávno potom, co odejdeme. Vzpomněla jsem si na větu Emmanuela Lévinase, který říká, že základní etické pravidlo, nezabiješ, má svou druhou stranu: nenecháš mne ve smrti samotného. I ve chvílích, kdy medicína už nemá co nabídnout, mají lékaři a sestry stále co poskytnout: lidskou blízkost.