Řekli jsme si, že se smrt ozvala a že to tak musíme brát

„Vy víte, co je informace?“ slyším na úvod. Nenapadá mě lepší odpověď, než „no, to je otázka“, ale ukazuje se, že jsem to vlastně trefil. „Začínáte dobře. Pokud nepoložíte otázku, nepřijde odpověď. Otázka je strašně důležitá,“ dozvídám se. „Podstata vědecké práce je umění klást správné otázky,“ nabádá mě při přípravě lahodného indického čaje. „Na každém rohu měli tenhle čaj. Nemá chybu, za chvíli to sám poznáte,“ říká mi Pavel Beneš.

Kdy jste byl v Asii poprvé a proč jste si ji tak oblíbil?

V Indii jsem byl v roce 1978 ještě za komunistů. Když tam za mnou přijela žena a děti, strana konstatovala, že jsem emigroval a že uvažují o zrušení mého občanství (úsměv). Pak jsme se do Indie vrátili ještě v roce 1995. Když ty dvě návštěvy porovnám, viděl jsem tam ohromný nárůst střední třídy. Pak jsme byli v Indonésii a Thajsku. Tam měli v nádherných klášterních zahradách malé cedulky s všelijakými moudry. „Ušlechtilá tvář nepotřebuje krášlit“ nebo „kdo šetří hůl, ničí dítě“. Tím se samozřejmě nemyslí to, že máme děti mlátit, ale že jsou určité meze. Kantor a rodič by měli být jako skála obrostlá mechem. Neuhne, ale nezraní (úsměv).

Vy jste se tam záhy začal zajímat o východní náboženství…

Myšlenky Buddhy jsou velice zajímavé. Je to vlastně takový úvod do křesťanství. Když se podíváte na buddhistické a Kristovy nauky, jsou téměř totožné. Alespoň to tak vnímám. Já jsem ovšem původem evangelík, takový ten rebel (smích). Buddhismus mluví o tom, že máte milovat své bližní a máte se odpoutat od hmoty a od vztahů. Neznamená to, že bychom se neměli věnovat vztahům, ale neměli bychom být na nikoho upnutí. Stejně tak můžete být libovolně bohatý, ale nesmíte na tom záviset. Utrpení v našich životech tvoří právě připoutanost na věci a na lidi. Například o nemocech Buddha říkal, že nám něco napovídají. Dávají nám možnost něco překonat a zároveň si o sobě snad také něco uvědomit.

Zajímáte se jak o technologie, tak o duchovno. Myslíte, že nám všechen ten technologický pokrok pomáhá naše životy více pochopit?

Přijde mi, že se tu pořád moc křepčí kolem peněz. Trvalý růst je ovšem neudržitelný, a pokud budeme takhle blbnout, sami si podřízneme větev. My jsme zvyklí uvažovat v lineárním módu, ale příroda se takhle nechová. Představa, že život na zemi nutně musí pokračovat s námi, je absurdní. Vždyť největším škůdcem přírody je člověk. Copak potřebujeme všechno? Myslím, že se nám tu žije dobře. Hmotný růst už nemá smysl. Přece nepotřebujeme pořád novou televizi, lepší kuchyňské spotřebiče a různé další vymoženosti. Místo hmotného růstu bychom se pomalu měli začít zajímat o ten duchovní.

Co je podle vás štěstí?

Štěstí je stav mysli. To bylo moje nejsilnější ponaučení z Indie. I ti největší chudáci se na mě usmívali. Pokud něco nemám, můžu si říkat, že jsem chudinka, ale je to cesta do pekla. Když si řeknu „no a co?“ a stejně se na někoho usměju, pak jsem na cestě ke štěstí. Samozřejmě nemůžeme umírat hlady, ale neměli bychom být závislí na tom, co vlastníme. V Asii mají lidé jiný přístup k životu. Těžko se to popisuje… Například atmosféra Indie je duchovně nepopsatelná, ale je. O tom není sporu. Indii buď milujete nebo nenávidíte. Pořád je poměrně drsná, je tam špína, prach, ty podmínky nejsou nijak ideální. My jsme nikdy dopředu přesně nevěděli, co tam budeme dělat. Tušili jsme, co by nás zajímalo, koupili jsme si lístky na vlak a jeli.

Co vás na cestách nejvíce překvapilo?

Největším šokem pro mě byli chudí lidé, kteří byli spokojení. V Indii jsme potkali jednoho kováře, který měl na rohu ulice zatlučených šest kolíků a na nich slaměnou střechu z palmových lupenů. Tam měl ženu, čtyři děti a kovárnu. To byla halda černého uhlí, dva kameny a k tomu vedla z jílu udělaná trubička a na konci byl ventilátor, kterým foukal. Dělal nože, sekyry, všechno… Jednou jsem ho vyfotil a tu fotku jsem mu dal. Kdybych mu dal auto, neudělal bych mu větší radost. Celá rodina se smála, všichni jásali… Žena jim občas dávala bonbóny, ale pak si na to zvykli a museli jsme si dávat větší pozor (úsměv). To je taky jedno z buddhistických mouder. Nemůžete ze sebe dát všechno. Nebo můžete, ale skončíte na jejich úrovni a už jim nebudete schopní pomoct. Soucit a rozum musí být v rovnováze. Je dobré pomoct potřebným, ale nemůžete se u toho vydat ze všeho.

V jednu chvíli jsme odmítli dál jezdit do nemocnice a chtěli jsme společně zůstat doma.

Myslíte, že vám tyhle vaše životní zkušenosti změnily pohled na umírání a smrt? Vím, že to je citlivé téma. Vaše žena zemřela v péči Cesty domů před pár týdny.

Ještě na podzim jsme byli v Karpatech a lezli jsme po horách. Šlo to velmi rychle. V jednu chvíli jsme odmítli dál jezdit do nemocnice a chtěli jsme společně zůstat doma. Nechtěli jsme zbytečně obtěžovat děti. Na Paliativní péči ve Vojenské nemocnici nám doporučili Most k domovu a Cestu domů. Těch pět let, co byla moje žena nemocná, jsme žili normálně. V té době, kdy jsme se o její diagnóze dověděli, jsme si sedli a popovídali si o tom. Řekli jsme si, že se smrt ozvala a že to tak musíme brát. Přece jenom už jsme ve věku, kdy už se s tím musí počítat. Mně je osmdesát let, mé ženě by letos bylo sedmdesát osm let. Když to pak ale přijde… ten okamžik toho posledního výdechu… Na tohle se člověk připravit nedokáže. V ten moment totiž člověk lituje sebe. Vy ztrácíte. Zajímavé bylo, že když se to stalo, bylo 7. března 2017 a 7 hodin ráno.

To jsou samá šťastná čísla.

Já doufám, že jo. Pro ni.

Jak se dnes cítíte? Je to přece jenom ještě velmi krátká doba.

Když se do toho moc neponořím, tak je to dobrý. Pomáhá mi se něčím zaměstnat. Chodím s kamarády ven. My jsme měli tu výhodu, že většina našich známých byla ve věku našich dětí a my jsme jim fyzicky pořád stačili. V našem věku jsme byli schopní být aktivní jak fyzicky, tak duševně.

Vy rozhodně nevypadáte na osmdesát let.

Já se přetvařuju, ale už to bolí (smích).

Co se podle vás stane po smrti? Věříte třeba na to, že se naše duše někam převtělí?

Mám představu, že duše je energo-informační útvar (úsměv). Něco jako šém pro Golema. Když se dítě začne v těle matky vědomě pohybovat, tak v tu chvíli tam podle mě vstoupila duše. Kam pak jde, když zemřeme, to nevím. Může to být kdekoliv…