Ráchel a Lars

Mnoho lidí komiksy stále vnímá jako zábavu pro teenagery a tudíž necítí důvod po nich sáhnout. Je to vlastně pochopitelné. Spousta komiksů opravdu slouží jako čistá zábava k odreagování se. Zároveň je to ale umělecká platforma, která, pokud je vhodně pojatá, dokáže často sdělit mnohem více než „obyčejná“ kniha. Existují příběhy, pro něž pouhá slova nestačí. Obrázky pomohou lépe pochopit situaci. Dokáží ukázat věci tak, jak opravdu jsou a navíc bez zbytečných slov. Příběh Ráchel a Larse je nakreslený černobíle. Ta kresba je vlastně velmi jednoduchá, nesnaží se šokovat. Naopak, slouží jako ideální doprovod k intimnímu příběhu o stárnutí a akceptování blížícího se konce. Když se mluví o smutných věcech, je to právě obrázek, který situaci nenásilně odlehčí.

„Nebyla jsem zas tak vzorná, tančila jsem charleston“

Podtitul komiksu zní „obrázkový deník dvojího odcházení“. V začátku knihy má přítomnost pouze jemný nádech blížících se potíží, příběh se nese v duchu laškovného vzpomínání, drobných radostí ze života a užívání si konkrétního okamžiku. Postupem času už ovšem nastupuje nemohoucnost a stále větší a větší zdravotní problémy. Své místo tu má skepse, neschopnost si poradit sám se sebou, letargie, melancholické stavy i obyčejná naštvanost, když začínáme ztrácet kontrolu nad svým životem. „Vždycky jsem si myslela, že budu moct šít a vyšívat, ať se děje, co chce,“ říká Ráchel a v té větě je obsažené snad všechno.

Joyce Farmer je ročník 1938. Kritikou je považována za jednu z hlavních osobností americké undergroundové komiksové scény. Proslavily jí hlavně radikální feministické komiksy, které byly i na tehdejší uvolněnou dobu (60. a 70. léta) velmi odvážné. Tento přístup jí zůstal. I v příběhu, který se na první pohled zdá být smutným a bezvýchodným, je čas a prostor pro humor. V těch nejtěžších chvílích života to tak bývá – co nakonec zbývá, než brát svojí situaci s nadhledem. Umět si ze své situace udělat srandu je potřebné jednoduše pro to, abychom vůbec mohli pokračovat dál. Může to být třeba ta chvíle, kdy ve stáří poprvé po padesáti letech nabouráte své auto nebo chvíle, kdy se vám udělá slabo a nedokážete se bez pomoci zvednout ze záchodu.

„Věci se zhoršují po troškách, takže si zvykneš na všechno“

Ve stáří se mění perspektiva vnímání životních potřeb. Vtipně a zároveň trefně to ukazuje třeba tato konverzace. „Cítíli jsme se tak trochu chudě…,“ říká Rachel při vzpomínce na společná léta. Její manžel Lars jí na to s úsměvem odpovídá: „A teď už zas bohatě!“ To hlavní bohatství totiž našli společně a spočívá se v tom, že mají jeden druhého a rodinu, o kterou se mohou opřít. Už ví, že všechno ostatní vždycky jde nějak zvládnout. Co společně řeší nejvíce, je strach o své blízké – děti, příbuzné, kamarády. Začínají se jim dít věci, s kterými si neví rady. A oni přece nechtějí nikoho zbytečně obtěžovat.

„Lauru si necháme v záloze, až bude nejhůř,“ říká v jednu chvíli Lars své Ráchel o jejich dceři. Jsou to skvělí rodiče, nesobečtí, obětaví, takoví, kteří moc dobře vědí, že jejich děti tady nejsou jen kvůli nim. Vědí, že děti samy mají své problémy, kterými je zbytečně neobtěžují a které si raději nechávají pro sebe. Tyto strachy a obavy se nakonec rozplynou a děti rodičům pomáhají tak, jak je to jen možné. Ukazuje to jednoduchou, ovšem základní věc, a sice, že když jsou vztahy v rodině správně nastavené, není důvod se k čemukoliv nutit. Každý automaticky udělá to, co považuje za správné. Není pak divu, když si při posledních společných chvílích řeknete: „Nemohl jsi být lepší tatínek“.

„Celé by to bylo zábavné, kdyby se to dělo někomu jinému“

Postupně dochází na všechny možné strasti a obtíže, které si můžete představit. Ať už to jsou všemožné léky a komplikace s nimi, psaní závěti, potřeba pečovatelské služby („Víš, že tu nechceme nikoho cizího“), nepříjemný pobyt v nemocnici nebo závěrečné přání zemřít v klidu a v pohodlí domova. Zajímavé je, že všechny zmíněné věci se, v různých obměnách, lidem stávají takřka totožně. V jedné scéně si Ráchel nemůže vzpomenout, co přesně chce. Po chvíli Larsovi dojde, že by asi chtěla pít, ale neví, co by Ráchel pila nejradši. V podstatě stejnou situaci jako v komiksu jsem sám zažil, když mi umírala máma. Ptal jsem se jí tehdy, jestli chce napít vody s citrónem, načež mi už trochu zmateně odpověděla, že by chtěla „to druhé“. Vlastně je z toho nakonec legrační historka – tím „druhým“ totiž myslela pomeranč, akorát už si nemohla vybavit, jak se mu říká.

Zní to jako klišé, ale Ráchel a Lars je opravdu kniha pro všechny. Nemusíte mít rodiče či prarodiče, na kterých vám záleží. Číst můžete začít klidně hned, alespoň budete připravení a v budoucnu vám to pomůže nastalou situaci vnímat s větším klidem. Ráchel a Lars není smutný příběh. Přese všechno je to především příběh o tom, jaké to je mít někoho rád. Zazní v něm spousta krásných myšlenek. Například, jak nesmírně důležité je začít mluvit o věcech, na které doposud z jakýchkoliv důvodů nebyl čas. Je to také příběh o tom, co všechno jsme pro naše blízké schopni beze slova udělat. A o tom, že zvládnout se dá nakonec opravdu všechno.

Komiks Ráchel a Lars si můžete koupit u knihkupců nebo přímo v eshopu nakladatelství Cesta domů.