Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání
Proč lékaři nemluví o smrti ani za peníze
Po šesti letech snahy byl v Americe schválen zákon, podle kterého se v rámci systému Medicare lékařům a dalším zdravotníkům platí za to, když s pacienty hovoří o smrti. Platby začaly prvního ledna 2016. Lékaři dostávají příplatky za opakované rozhovory o tom, jak by si pacienti představovali péči na konci života a tyto rozhovory nejsou omezeny na umírající.
Po třech měsících proběhl celonárodní telefonický průzkum, kterého se zúčastnilo 736 lékařů z padesáti amerických států, jejichž pacienti jsou starší 65 let. Jednalo se o praktické lékaře, onkology, kardiology a plicní specialisty. Průzkum organizovaly tři instituce: John A. Hartford Foundation, California Health Care Foundation a Cambia Health Foundation.
Téměř všichni lékaři, kteří mají v péči pacienty starší pětašedesáti let, jsou přesvědčeni, že je důležité s pacienty mluvit o jejich přáních týkajících se péče na konci života. Tři ze čtyř lékařů, kteří se výzkumu zúčastnili, tvrdí, že mají pacienty, u nichž je pravděpodobné, že do roka zemřou. 75 % z nich se také domnívá, že jsou to právě oni, nikoliv pacient, jiný lékař nebo jiný zdravotník, kdo má toto téma otevřít. Sami lékaři také o vlastních plánech na péči na konci života hovoří se svým praktikem téměř třikrát častěji než ostatní lidé. Přesto je pro mnohé z těchto lékařů těžké s pacienty téma otevřít a téměř polovina jich často nebo alespoň někdy neví, jak s pacienty o jejich plánech hovořit.
Přes všechna výše uvedená čísla a přes 95% podporu nového zákona ze strany lékařů hovory o dříve vyjádřených přáních a plánech na jejich sepsání vykázalo k proplacení jen 14 % z nich. 75 % lékařů však tvrdí, že proplácení těchto konverzací je více motivuje k tomu, aby se svými pacienty téma umírání otvírali. To znamená, že je zde významná diskrepance mezi odhodláním lékařů s pacienty o jejich posledních přáních mluvit a mezi praxí.
Dlouhodobý vliv této novinky se zatím nedá předvídat. Je ale prvním krokem k tomu, aby lidé měli větší kontrolu nad zdravotnickou péčí, které se jim dostává, až do posledních dnů života. Odborníci se totiž shodují, že tato péče je velmi často v příkrém rozporu s tím, co by si tito pacienti přáli.
Co je tedy podle dotazovaných lékařů překážkou tohoto důležitého rozhovoru? Je jich zjevně několik:
Jenom třetina lékařů uvádí, že má k dispozici nějaký formalizovaný způsob zjišťování a zaznamenávání pacientových přání a plánů ohledně péče na konci života.
Méně než třetina lékařů má jakýkoliv formální výcvik zaměřený na to, jak o tématu s pacientem a jeho rodinou hovořit. Ti, kteří takový výcvik mají, nemají téměř nikdy problém s tím rozhovory o péči na konci života vést. Polovina z nich také tyto rozhovory považuje za velmi užitečné, když už k nim dojde, oproti pouze třetině těch, kteří žádný výcvik nemají.
Pouze čtvrtina lékařů má možnost v elektronické kartě pacienta vidět, zda má sepsaný plán péče na konci života. A jen polovina z těch, kteří tuto informaci mají, může do tohoto plánu nahlédnout.
Lékaři ve výzkumu uváděli, že častou překážkou jsou rozpory v rodině pacienta a také rozhodnutí, kdy je ta správná chvíle téma otevřít. Také nedostatek času na tento rozhovor respondenti zmiňovali často.
Jenom třetina lékařů uvádí, že má k dispozici nějaký formalizovaný způsob zjišťování a zaznamenávání pacientových přání a plánů ohledně péče na konci života.
Úplné informace o výzkumu, včetně přehledného resumé výsledků, tiskové zprávy a mediálních ohlasů, najdete na této stránce.
(v angličtině).
Přeložil/a:
Redakce Umírání.cz
Sdílejte článek přes:
Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání
Čeští pacienti nejčastěji žalují lékaře ne kvůli chybám v léčbě, ale protože se k nim chovají přezíravě, a špatně komunikují. Lékaři si zase stěžují, že nemají na sdělování diagnózy dost času ani vhodné podmínky. Důsledek: vážně nemocní nemohou zodpovědně rozhodnout o své léčbě.
S Kateřinou Grofovou, zakladatelkou iniciativy Na konci dechu, o doprovázení umírajících i pozůstalých a otevírání prostoru k hledání odpovědí na otázky spojené s koncem života.
Asistenti odlehčovacích služeb Cesty domů se denně setkávají s těžce nemocnými a jejich rodinami. Jak se jim daří udržovat si odstup a zároveň se naladit na každého z klientů?
Rozhovor s prof. Claudií Bausewein o zavádění paliativní péče v Německu, nastupující generaci lékařů, rozdílu mezi nemocniční a hospicovou péčí a postavení smrti ve společnosti.
Manželka Josefa Blažka trpí pokročilou Alzheimerovou chorobou, u sestry, která mu přijela s péčí o ni pomáhat, byla objevena rakovina. Josef Blažek (80) se o obě láskyplně stará. Během svého pohnutého života poznamenaného i emigrací se naučil brát život tak, jak přichází.
O paliativní péči v nemocnicích, komunikaci mezi lékařem a pacientem a o tom, co je na konci života nejcennější, s prof. Anthony Backem, ředitelem Centra pro paliativní péči na University of Washington.
Přečtěte si děkovný dopis lékařům a sestrám, který napsal žurnalista Peter DeMarco poté, co jeho manželka prodělala fatální záchvat astmatu a následně zemřela.
Americká autorka ilustruje v několika cenami ověnčeném komiksu život svých starých rodičů Larse a Ráchel, kteří strávili dlouhý život v láskyplném manželském vztahu. Ukazuje, jak zvládají křehkost nejnáročnějšího období svého života a jaké veselé i těžké situace to přináší.
Objevily se nové důkazy o tom, že pro terminálně nemocné pacienty je lepší umírat doma. Přečtěte si náš překlad článku, který původně vyšel v NY Magazine.
