Odešla půlka mého srdce

Jiřinko,mluvíte mi úplně z duše. U mně to budou dva roky 8,března a taky přesně jak u vás.Už je to dva roky,tak už máš to nejhorší za sebou - mi všichni říkají.Ale já nevím,co je nejhorší.Někdy si myslím,že je to pořád horší,protože si s časem stále víc uvědomuju,že už je to vlastně definitivní.A přesně jak vy,tak už po druhé prožívám měsíce a dny před jeho odchodem.Přesně vím,co bylo dneska,zítra atd.,až do toho hrůzného data 8. března.Byli jsme spolu bez pár dnů 41 let a nejstrašnější je,že zemřel vinou doktorů,kdyby do nemocnice nešel,tak je tu pořád s náma.A to je tak strašný,že se s tím nesmířím do konce života.

Milé děvčata, přesně jako Vy. Příští týden to bude rok co mi zemřel manžel a mě je čím dál hůř. Přesně to vystihla jedna vdova tady u nás, když jsme ji podávali manželovo parte tak mi řekla, holka jsi mrtvá ani o tom nevíš. Přesně tak se cítím. Přeji Vám všem hodně síly. Marcela

Děkuji Marcelo,je to hrozné,navíc bydlíme na samotě,kde jsem nyní úplně sama.Sice mě děti zavolají,ale nepomáhá to,říkám si jestli mám ještě domov a má-li cenu žít.

moc vám děkuji za podporu,nemohu se smířit s tím že už ho nikdy neuvidím,že mi nikdy nepřinese kytičku z louky.Dneska jsem na hřbitově mluvila s paní,řekla že její manžel odešel před 28 roky a plakala jako kdyby to bylo teď,bylo vidět ,že to byla opravdová láska.Nevím jak tohle zvládnu.

I já jsem sem už několikrát psala, přesto,že jsem se těmto stránkám v době nemoci mého manžela tak vyhýbala - bála jsem se... v únoru příštího roku to budou dva roky - co mi můj muž - moje láska, s kterou jsem měla to nejhezčí manželství, odešla - ano, je to tak - není to lepší, zdá se mi horší a horší a přesně jak je tady napsáno, už si myslím, že snad to bude lepší - méně bolet a zůstanou jen ty hezké vzpomínky - ale není to tak, hezkých vzpomínek mám - habaděj - ale též ty, kdy mi manžel doma umíral 4 měsíce na rakovinu slinivky a pak zemřel doma v náručí ... blíží se Vánoce a manžel je tolik miloval - já je neměla nikdy moc v lásce - vždy to u mě bylo snad o smutku, v 18 letech mi zemřela maminka, pak jsem se vdala, přišly děti, zemřel tatínek - dnes jsou děti již velké a moc hodné a já nechci být před nimi smutná - chci aby žily hezký a radostný život, ale Vánoc se tolik bojím - a jak před nimi utéct... kam se schovat.. chci být sama na Štědrý den - abych nikomu "nekazila" sváteční náladu - akorát pojedu za maminkou mého manžela do domu seniorů ... tolik to bolí... i v noci se budím bolestí a to musím vstát a chodit po bytě a bojím se, že ráno nevstanu - musím do práce - v práci neberou samozřejmě na mě ohledy - vždyť "už je to tak dlouho" - komu to mám vyprávět - tady - na těchto stránkách mě každý pochopí ...

díky Marcelo,vidím že v tom nejsem sama,i když jsem,protože je sice pravda jak se říká máš děti,ale ty mají svůj život,který se jim vrátí do normálních kolejí,ale my v tom již zústanem pak úplně sami,alespoň já to tak cítím.Děti na chvilku přijdou a pak odejdou a tady zústane jen prázdnota a smutek,večer když se setmí tady už není ten,se kterým bych si mohla popovídat,či něco plánovat,takže třeba únavou chvíli usnu a probudím se zase sama.Začínám si připadat jako blázen,ale myslím že to pochopí jen ti ,kteří svoji polovičku milovali jako sami sebe a ta je najednou pryč.Kamarádka si našla po 6 letech přítele,prý moc hodného ,ale říká,není to ono ,je to takový studený,nedivím se tomu,taky byla se svým manželem od 19 let,ale proč máme trpět,za to že jsme celý život milovali,je to hrozný,už zase mi z očí tečou slzičky.proč,proč....Jarka

Milá Jarko, mluvíte mi z duše, na všechno je člověk už sám. Pokud by jste měla zájem si dopisovat můj email je kurfirstovamarcela@seznam.cz

Upřímnou soustrast Vladimíre, vím dobře jak Vám je, mě zemřel manžel před dvěma léty, byli jsme spolu 35 let. Marcela

Byli jsme spolu 20 nádherných let, denodenné i v práci. Byla to velká láska. Přesně Vás chápu, co prožíváte, jak Vám je.Člověk si říká, proč jsem to nebyla raděj já! Nedovedu si vůbec představit, že ho již nikdy neobejmu,nepolíbím. Budou to 3 měsíce, co jej dostala ta bestie rakovina. Brečím kudy chodím, ale zároveň vím,že tu káru musím táhnout sama, už kvůli dětem, to jsem mu slíbila. Upřímnou soustrast

Děkuju moc,že jste napsala.Nevím proč se to děje a cítím v tom hroznou nespravedlnost.Byli jsme manželé jen 4 roky..proč to štěstí trvalo tak krátce??jsem věřící,tak vím,že je Honza v nebi a je mu dobře ale moje nitro křičí ale co já tady??budu na vás myslet abyste jednou(ikdyž to bude trvat)dokázala vstát a jít dál.Ikdyž vím,že teď se vám nechce stejně jako mě..opatrujte se!!!u příspěvku mám mail tak kdykoli napište.nenutím vás je to jen nabídka..

dobrý den,
tolik vám rozumím...jsem uvnitř mrtvá,funguju jako robot...moc jsem chtěla,aby Honza,když už to musí být,umřel doma.Abych ho při odcházení mohla držet za ruku..pak mi v nemocnici slíbili,že mi dají vědět když se bude blížit konec.nestihli to,odešel sám.pořád musím myslet na to jestli se nebál,jestli mě nevolal...tolik ho chci zpátky,tolik...a že někteří doktoři jsou hyeny o tom bych mohla napsat knížku...hrůza..ale jsou i tací,kteří jsou plný lásky a pochopení,ikdyž jich je málo...
Tomáši,držte se!!!každý mi říká,Honza by chtěl abys bojovala a šla dál..ale já nevím jak...nemám pro vás radu ani povzbuzení..jen jak jste psal,nejsme v tom sami ale to bolest nezmírní jen trochu potěší,že mi někdo rozumí protože zažívá to samé...

Dobrý den,
je to dnes přes půl roku, co mi odešla moje žena. Bylo to v době, kdy jsme po několika bouřlivých letech našli nové bydlení, s přestěhováním jsem změnil i práci a v posledním roce nám bylo spolu dobře tak, jako nikdy před tím. Nehádali jsme se, ustala většina našich problémů, měli jsme tak akorát peněz a náš syn krásně rostl - příští rok měl jít do první třídy.
Klidný podzim s procházkami a společným mlčením se během pár dnů změnil v něco, co nikdo z nás nedokázal pochopit. Bolesti hlavy mou ženu přivedly k lékaři a během prvního dne bylo jasno-metastázy v mozku. Následovala řada dalších vyšetření a lokalizace primárního nádoru nastartovala skluzavku čekáren, ozařoven, ordinací a chemostacionářů.
Pracuji jako zdravotní sestra v intenzivní péči řadu let, ale zkušenost prožitku na vlastní kůži je něco...prostě jiný svět.
Nikdy jsme doma o nemoci nemluvili, žena si to nepřála a já se nevyptával. Jen jsem dělal, co bylo třeba. Plně jsem převzal péči o děti - čas, který jsem dříve proseděl v hospodě či na motorkách - starost o manželku a domácnost. Díky tomu vím, co všechno celý život musela dělat ( a já vůl jí roky vyčítal, že nemá chuť do žádných koníčků ).
Tak nějak bylo mezi námi jasno, že do nemocnice nechce. I v závěru života, kdy jsem ji na prohlídky k lékařům nosil z auta v náručí - parkování na žlutém kopci je nemožné- jsme jakoukoliv zmínku o hospitalizaci rázně zamítli. Lékaři byli buď vstřícní, anebo se nechtěli hádat, nevím, každopádně jsme poslední chvíle doma zvládnuli spolu. Pozval jsme ještě sestru a neteř mé ženy, dvě osoby, o kterých jsem věděl, že má moc ráda. Zemřela po dvou bezesných nocích v našem náručí.
Celé to trvalo sedm měsíců, poslední chvíle deset dní.
Moc mi chybí, chybí i našemu synovi, ale ten to zvládá nějak líp. Není den, abych na ni nemyslel, zdá se mi o ní, pořád ji vidím v různých osobách ve městě...
Jen díky tomu, že mám dítě, mám i co dělat.
V každém případě, pokud se rozhodnete dopřát svému blízkému člověku možnost zemřít doma a máte trochu představu o tom, co vás čeká po praktické stránce-neváhejte ani vteřinu.
Není umění sehnat drahou léčbu a ''nejlepší'' doktory, tím však smrt nezaženete, jen ji schováte do nemocnice.
Žena se mi nikdy nevrátí a ani jsem nijak neulevil svému srdci či svědomí tím, že jsem se o ni staral, ale vím, že jsem prostě byl tam, když mě potřebovala. Alespoň jednou.

Tak jsem tady po roce znovu... Nejde to. Nic se nezlepšilo, jenom je to jiné. Asi nejsem normální, když se za dva roky nejsem schopen vyrovnat s tím, že moje milá nežije a já taky.

díky moc!!
strašně mě drásá když na ulici vidím dva jak se objímají...říkám si proč oni můžou a já ne??vím,že bez Honzi nikdy nebudu kompletní...i my to měli tak jak píšete.každý jsme si toho zažili až dost a s Honzou přišlo světlo do tmy..já začala toužit žít,těšila jsem se na každé nové ráno,protože jsem věděla,že po jeho boku bude krásný..tolik jsem ho milovala miluju a milovat nikdy nepřestanu ale proč ta moje láska nestačila??proč ho nedokázala vyrvat smrti ze spárů??dala bych všechno na světě aby byl zpátky..vůbec se mi bez něj nechce jít dál..musela jsem mu slíbit,že se nezabiju..je to to jediný co mě tady na tom světě ještě drží..ta bolest je šílená,kdo nezažil,neumí si to představit ani v nejčernějším snu..vaše přítelkyně i můj Honza v našich srdcích žijou dál..a ikdyž jeho tělo jsem pohřbít musela ve svém srdci ho nepohřbím nikdy,tam bude vždy žít!!!Hodně síly na každý ten smutný a prazdný den!!!

Dobrý den Tome, souhlasím s Vámi kdo mrtev je zůstane navždy živí, kdo živí je ten mrtev jest. Mě zemřel manžel náhle před půl rokem na krvácení do mozku. A můj život skončil. Taky pořád nevím jak dál a pořád čekám, že se z toho hnusného snu probudím a on přijde. Přeji hodně síly.

A dodatečně se omlouvám za hrubé chyby. Člověka ovládnou emoce a nehlídá si hrubky. Děkuji

Dobrý den,

Minulé úterý mi zemřel snoubenec na rakovinu. Bylo mu 30 roků a mně je 29 let.
Chtěli jsme se brát a mít rodinu, s rakovinou bojoval skoro 3 roky. Moc mi chybí a nevím, jak se s jeho ztrátou vyrovnat.
Připadá mi jako by mi skončil život. Hledám někoho, kdo by pochopil moji bolest a zármutek nad tím, že už ho neuvidím, alespoň ne na tomto světě.
Byl taky moje sluníčko, prožila jsem s ním krásných 9 let.
Předem děkuji za jakoukoli radu a přeji Vám i ostatním hodně sil.

Milá Nelinko, ta bolest je tak obrovská, že kdo to neprožil neví co zažíváme. Mě když před 7 měsíci náhle zemřel manžel, tak jsem nenáviděla každého kdo mi řekl, že jen čas zmírní tu obrovskou bolest. Mohu Vám říci, že se mi stále moc stýská a nechce se mi bez něj jít dál, ale ta strašná tíha časem opravdu trošku poleví.
Stále také hledám co dál. Jeden doktor mi řekl, nic neplánujte, žijte ze dne na den a ono se uvidí. Nikdo to za nás Nelinko neodžije, tím se musíme každý prohrabat sám. Přeji i Vám hodně síly a statečnosti k překonání toho co už nemůžeme nikdy změnit. Marcela

Milá Marcelko,
moc děkuji za podporu. Nic mi asi jineho nezbyde než žít ze dne na den, ale je to strašně těžké. Stále si přeji se z toho ošklivého snu probudit, všechno kolem mi ho připomíná. Přeji i Vám hodně síly k překonání toho zlého, co nám osud přichystal.

Tome,přišel vám odemne mail??Psala jsem vám už před nějakou dobou ale asi vám nic nepřišlo..

Ráda bych ti na mail napsala ale nejde mi otevřít.jestli ty můj mail vidíš,když klikneš na moje jméno tak mi na něj napiš a můžeme tu bolest sdílet,když budeš chtít...

Dobrý den,potřebuju vědět,jak to přežít....Zemřel mi náhle 14.dubna a já po těch 10 tydnech nemážu,byl takové zlato,proř jsem neumřela já.Byli jsme spolu 15 let,bylo 37,máme dvě malé holky,ale můj život skončil,nemá nic smysl nic.Proč on,šel běhat a konec,byl krásný chlap jak hora,miloval mě i holky tak moc,tak proč my.

Milá Dagmar,jsem jako vy,vdova 7 měsíců a bezdětná.
Jen mám po manželově odchodu s jeho rodinou slušné a dobré vztahy,dokonce mi i trochu pomáhají.
Pokud budete chtít,můžeme se povzbudit,budu ráda,ozvete-li se.