Také se podělím o svoji bolest. Je mi 35 let, před měsícem se nám s manželkou narodila dcerka. Týden na to mi milovaná žena zemřela na embolii. Ta beznaděj je strašná. Alespoň mi v tom hrozném období velmi pomáhala a pomáhá rodina, příbuzní i kolegové v práci, kteří mě navštěvují. Moji rodiče mi s péčí o dcerku pomáhají a já jsem začal chodit do práce. Jenže, i když mám dceru a velkou podporu, postrádám smysl života. Když si uvědomím, že už ženu fyzicky nikdy neuvidím, musím začít brečet. Nevím, jak to bude dál, ale zatím mi trochu pomáhalo, že na manželku každý den plánovaně vzpomínám, prohlížím si fotky a s manželkou v duchu promlouvám, radím se s ní a mluvím o ní, i když mě to obvykle vžene slzy do očí. Příští týden se chystám k psychologovi. Také si zabrečím kdykoliv to na mě přijde, protože za svoji ženu brečet chci a je mi jedno, co si myslí okolí. Na internetu vyhledávám stránky s citáty, příběhy a radami a snažím se z nich čerpat odpovědi na smrt.
