Je to už víc jak tři roky co jsem tyto řádky psala...stále to bolí,mám pocit,že sedím od té doby v loďce,která mě někam odnáší..Honza mi stále tolik chybí,vybavují se mi detaily,které jsem myslela,že mozek ani neuložil,když se mi vybavují věci z jeho umírání,skočila bych z okna...někdy chci jít tolik za ním,jindy prostě jsem...Už to nikdy nebudu já,taková jaká jsem byla než odešel..než mi ho rakoviny ukradla...
a že čas je nejlepší lékař..nevím jak u koho,u mě čas nefunguje..naopak ta bolest mě prostoupila celou a je mojí součástí ať dělám cokoliv...
