I já jsem sem už několikrát psala, přesto,že jsem se těmto stránkám v době nemoci mého manžela tak vyhýbala - bála jsem se... v únoru příštího roku to budou dva roky - co mi můj muž - moje láska, s kterou jsem měla to nejhezčí manželství, odešla - ano, je to tak - není to lepší, zdá se mi horší a horší a přesně jak je tady napsáno, už si myslím, že snad to bude lepší - méně bolet a zůstanou jen ty hezké vzpomínky - ale není to tak, hezkých vzpomínek mám - habaděj - ale též ty, kdy mi manžel doma umíral 4 měsíce na rakovinu slinivky a pak zemřel doma v náručí ... blíží se Vánoce a manžel je tolik miloval - já je neměla nikdy moc v lásce - vždy to u mě bylo snad o smutku, v 18 letech mi zemřela maminka, pak jsem se vdala, přišly děti, zemřel tatínek - dnes jsou děti již velké a moc hodné a já nechci být před nimi smutná - chci aby žily hezký a radostný život, ale Vánoc se tolik bojím - a jak před nimi utéct... kam se schovat.. chci být sama na Štědrý den - abych nikomu "nekazila" sváteční náladu - akorát pojedu za maminkou mého manžela do domu seniorů ... tolik to bolí... i v noci se budím bolestí a to musím vstát a chodit po bytě a bojím se, že ráno nevstanu - musím do práce - v práci neberou samozřejmě na mě ohledy - vždyť "už je to tak dlouho" - komu to mám vyprávět - tady - na těchto stránkách mě každý pochopí ...
In reply to Dobrý den paní Jarko,já už by Anonym (neověřeno)