Dobrý den, čtu vaše příspěvky a uvědomuji si, kolik lidí má stejnou bolest. Můj milovaný muž zemřel před 9 týdny na rakovinu ve věku 47 let. My jsme byli manželé jen 11 let. Nemoc se mu vrátila po 11letech, když mu lékaři řekli, že je zdravý. Byl to výjimečný muž. Neuvěřitelně šikovný, pracovitý, laskavý....Miloval život, lidi a lidi měli rádi jeho. Před dvěma lety si splnil svůj sen a postavil si domeček. Nastěhovali jsme se a nemoc udeřila. Muž věřil, že to zvládne i tentokrát a bojoval neuvěřitelně statečně. Ale rakovina byla silnější. Nemůžu se vyrovnat se smutkem v jeho očích, tolik nechtěl odejít! Ani si nemohl domeček užít! Kde je nějaká spravedlnost? Kdo rozhoduje o délce našeho života? Proč musí odcházet hodní lidé a zlí zůstávají? Můj muž musel vytrpět mnoho bolesti během dvou let, co s nemocí bojoval. Vše snášel trpělivě, pořád myslel na nás ostatní. Zemřel doma, jak si přál. Cítím se opuštěná, prázdná a je mi líto, že musel odejít tak brzy. Nevím jak mám žít bez něj. Zatím se to nelepší a stesk po něm je nepředstavitelný. Nikdo asi nepomůže.
