Dobrý den, poprvé jsem se dostala na tuto stránku a v slzách čtu Vaše příspěvky. Před třemi dny to byly 2 roky, co mi manžel zemřel. Z čista jasna se objevil metastatický nádor na mozku, nejprve to prý nebyl problém, protože byl maličký jako hrášek, následoval cybernůž, ozařování, pak přestal chodit, mluvit. Na revers jsem si ho vzala na vánoce 2011 domů jako nechodícího. Ale byli jsme spolu, leželi jsme spolu a drželi se za ruce. Bohužel hned po novém roce se tav hodně zhoršil, musela jsem ho nechat odvést do nemocnice a 29.1. zemřel. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Teď je to dva roky. Celé vánoce a leden jsem všechno prožívala znovu a jen mi telky slzy. Také jsme si před 12 lety splnili sen, koupili domeček, který manžel vlastníma rukama opravil. Teď, kdybychom mohli užívat klidu a pohody, tu není. Na co sáhnu, mi ho připomíná. Někdy mám pocit, že se vzbudím z toho ošklivého snu a zase bude všechno jako dřív. Když zjistím, že to není možné, je to ještě horší. Strašně jsme se milovali, žili a dýchali jeden pro duhého. Byli jsme spolu 35 let. Nikdo, kdo to nezažil, neví, co to obnáší. Všichni moji známí mají své partnery, dívají se na mě a já vidím, že nemájí ponětí o tom, co prožívám. "Vždyť už je to 2 roky!"
In reply to Dobrý den, čtu vaše příspěvky by Anonym (neověřeno)