Bolavá zkušenost

chtěla bych se podělit také o svou špatnou zkušenost se zdravotnictvím a umíráním:moje babička(82 let) šla na opearaci srůstu střev a po měsíčním pobytu v nemocnici už se domů nevrátila.Celý měsíc nejedla a nepila-prý nemohla.Dávali jí jen kapačky.Udělali z ní ležáka s plenama.Den ode dnelábla a chřadla. A nebylo nám dovoleno něco udělat! Bylo nám řečeno,že je po zdravotní stránce v pořádku. Dokonce v den její smrti p. doktorka řekla, že si jí můžeme vzít domů a přes argumentaci, že nemůže ani jíst,ani pít ,že to prostě v takovém stavu nejde,tak kontatovala,že ji pošlou na LDM! A večer volali, že umřela, že selhalo srdíčko. Nikdo si nedovede představit tu bezmoc a smutek, že jste se nerozloučili s člověkem, kterého jste milovali.Vždy jsme se s ní všichni rozloučili a zítra přijdeme zase, ale takové to konečné rozloučení jsme neudělali.Přestože jsem vnučka a sama mám dvě dcerky, pořád mám výčitky svědomí, proč jsme neudělali pro ni víc,vždyt tu mohla s námi ještě být!Převézt ji do jiné nemocnice atd.Přestože jsou to již 4 měsíce, nemůžu o ní s nikým mluvit, hned brečím, mám vůči ní výčitky svědomí, že člověk nikdy neřekl, jak ji má rád a jak jí miluje a další hezké slova.Přestože se chováte k člověku pěkně.Nemůžu se s tím smířit a vyrovnat..Přestože mám hodně načteno o tomto tématu, reinkarnaci i regresní terapii, moje maminka, kterou to taky hodně sebralo tvrdí, že v této fázi potřebuji pomoc odborníka! Je to pravda, nebo je to ještě forma smutku z odchodu blízkého člověka?Už v rodině umřelo hodně lidí, ale toto prožívám poprvé....

Je to již tři roky, kdy moje maminka umírala v 63 letech na rakovinu.
Vrátila se z nemocnice s nadějí, že za 3 měsíce půjde na kontrolu. Ale její stav se den ze dne zhoršoval. Byla jsem velmi vděčná její ošetřující lékařce, která mi sdělila, že tuto kontrolu domluvily pouze pro uklidnění maminky. Věděla jsem, že už jí nemohu zachránit, a proto jsem se snažila jí v těchto posledních dnech co nejvíce ulehčit.
V předvečer své smrti měla obrovské bolesti. Přivolaný lékař chtěl maminku odvézt do nemocnice. Věděl, že umírá, ale tvrdil mi, že tam bude mít umírání konfortnější... Nakonec odjel, aniž by jí dal aspoň injekci proti bolesti, ikdyž se maminka svíjela v křečích a léky nemohla pozřít.
Celou noc jsem ležela u ní, držela ji za bolavé břicho a konejšila.
Druhý den se u ní sešla celá rodina, tedy kromě mých dětí. Viděli jsme, že maminka umírá, ale stále ji něco drželo. Teprve, když jsme přivedli děti a ona se mohla rozloučit i s nimi, okamžitě zemřela.
Jsem opravdu ráda, že mě paní doktorka podpořila. Jinak bych musela stále přemýšlet nad tím, jestli ji můžeme zachránit. Pokušení, odvézt ji do nemocnice a dát nám tak všem naději, bylo velké.
Takto mohla odejít smířena se sebou, dokonce přijala i svátost pomazání (ač doposud zatvrzelá ateistka) a všichni jsme mohli být u ní - řekněte mi, jak by mohlo být umírání v nemocnici konfortnější.

Dekuji sestre Edite za uzasna slova plna hluboke lidske zkusenosti a souciteni.

Upřímně se ztotožňuji s odpovědí sestry Edity. Její věty jsou plné naděje. NADĚJE, kterou nesmíme nikdy ztratit..

Pracuji již 15 let v Domácí péči v Sociálních službách jako zdravotní sestra i jako vedoucí domácípéče. Za tu dobu jsme měli i máme mnoho klientů a stále se rozšiřujeme). I já jsem pečovala a ošetřovala těchto dlouhých let klienta polymorbidního těžce nemocného a osamělého. Byl svobodný a nikoho neměl. V bytečku kde žil měl svůj "nepořádek", ale byl tam spokojený. Bohužel začas začala vadit jeho přítomnost v tomto stavu ostatním lidem kolem a bylo nutno podat si žádost do domova důchodců. To se nakonec zdařilo a sama jsem ho tam k pobytu doprovodila. Dokonce si pořídil mobil, aby mi mohl volat. Jednou ale zavolal a již mu nebylo rozumět. Pochopila jsem, že je na tom špatně, ale udržovala jsem ho v naději k lepšímu. On byl tak rád, že mne slyší. Za dva dny zemřel. V domově důchodců pobyl jeden rok. Měla jsem jeho číslo ve svém mobilu donedávna a dokonce často na něj myslím, jestli se dívá na televizi, kterou měl tak rád. Hana Ch.

Dobrý večer,
smrt bolí, ale hlavně nás, kteří tady zůstáváme, jsme rádi, že naše blízké už nic nebolí, ale nám se tak moc stýská. Před třemi roky mi zemřel dědeček, myslím, že jsem se s tím již vyrovnala. Celý život zpíval a to, co mi teď chybí, je jeho hlas. To, co bylo tak samozřejmé, není. Věřím, že se s ním jednou setkám a on mi znova zazpívá.

Dobrý den, ráda bych se s Vámi podělila o vlastní zkušenost podobnou té, co psala paní v prvním příspěvku.
V neděli to bude půl roku, co jsme s mojí mamkou vyprovodily na poslední cestu jejího tatínka, mého dědečka. Dědeček měl 10 let diagnostikovanou Alzheimerovu nemoc, posledních 7 let se o něj jeho dcera starala, byla s ním doma, lékařské péče jsme využívali málo, cca 3krát do roka měl dědeček chřipku či zánět průdušek. Až poslední půlrok se začal jeho zdravotní stav zhoršovat, zejména pak poslední 2 týdny před koncem. Tehdy jsme chtěli pomoc odborníků, lékařského personálu v nemocnici, ale nedostalo se nám jí s tím, že již to není člověk - udělaly se mu dekubity a my chtěly,aby mu byly odborně léčeny.To se tedy nestalo, dědečka nám dali domů, ale neřekli, že umírá, naopak do zprávy napsali, že je v pořádku.
Takže jen a jen díky telefonní pomoci sestřiček ze sdružení  Cesty domů a ochoty pracovníků hospicu v Brně u sv. Alžběty a u Znojma, teď si nevzpomenu kde, kde jsme měli zamluvenou polohovací postel a dekubitní podložky, jsme dědečkovi ulehčily jeho odchod ze světa. A ačkoliv jsem se vždy bála, myslela jsem, že nemohu z blízka vidět mrtvého člověka, zjistila jsem, že je to věc velmi přirozená a jsem šťastná, že jsem mu mohla na poslední cestě posloužit, držet za ruku, rozloučit se, obléci jej.
A věřím,že pisatelku prvního příspěvku mrzí, že toto nemohla vykonat pro svoji babičku. My jsme to také pro naši babičku, ženu zemřelého, neudělali, zemřela již před 13ti lety a nikdo nás neupozornil, že se blíží konec, i když to lékaři věděli - měla poslední stádium rakoviny. Tak si to občas s maminkou vyčítáme, ale současně se utěšujeme tím, že babička věděla, že ji milujeme a že na ni myslíme a chápala, že to není naše vina. A tak to, prosím, berte i Vy. Lékaři neumějí říkat pravdu o našem konci, myslí si, že by nám tím ublížili, ale je to naopak. A Vaše babička se na Vás nezlobí, dívá se na Vás svrchu a má Vás ráda.Hanáková Marta, Hodonín      

Jako řeholnice mám zkušenosti s doprovázením umírajících na druhý břeh života. Proto vím, jak je velmi těžké aspoň dobře se zachovat. Sama preferuji několik věcí: 1. sdělit člověku i jeho blízkým vhodnou formou pravdu. 2. být s umírajícím, co to jen jde a nelitovat času, námahy naslouchání, či nesnadnosti nonverbální komunikace. 3. láskyplné a výmluvné mlčení, bytí s dotyčným je vždy nezapomenutelný a nevýslovně obohacující zážitek. 4. přeje-li si člověk o své smrti hovořit, "méně je tady více": tedy spíše naslouchat a pokud odpovídat, pak se vyvarovat frází, klišé, byť dobře míněných i náboženských. 5. posilovat v člověku naději, že nejde do nicoty, ale že jej na druhé straně očekává milující Bůh a že stojí za to, dát si svůj život do pořádku. Nic není ztraceno... . Tváří tvář smrti bývá jen málo lidí skalními ateisty. 6. jestliže člověk odmítá Boha, odmítá kněze, odmítá tento druh naděje, potom je nejlepší nic nevnucovat a jen se tiše modlit a projevovat mu stále lásku-až do konce.
To je pár mých postřehů. Na smrt je dobré se připravovat každý den a přemýšlet, jakou výzvu nám každý den života navíc skýtá. Z této perspektivy se pak mnoho věcí jeví zcela jinak. A to nejenom mně jako řeholnici. Přeji vám všem smysluplný život a chápání smrti jako přechodu do jiné, vyšší, dimenze života.

Pracuji s umírajícími a jejich rodinami a vnímám význam dobré smrti - hlavně pro pozůstalé. Smrt otce může být zásadním svědectvím synovi o smyslu a ceně celého lidského života.
Všichni zemřeme, pro nikoho není smrt lehké téma. Smrt rodičů je pád poslední bariéry mezi námi samotnými a smrtí:"Teď uź jsem na řadě já?!"
Velký kus zármutku po zemřelém je tvořen strachem z vlastního konce, pocity viny, selhání, nerozloučení, opuštění toho mrtvého i tím mrtvým...
Všechny tyto dojmy se mi skládají jako kousky mozaiky a teď si myslím, že nejlíp se umírá v náruči blízkých.

Souhlasím s Petrem, že někdy sám umírající je více smířený se svým odchodem ze života, než ti, co mají ještě zde zůstat. U těch, co zůstávají, převládá spíše pocit dluhu vůči zemřelému, většinou nikdo nechce tuto skutečnost přiznat. Spíše plačeme nad sebou, že jsme nestihli podat pomocnou ruku člověku, kterého jsme měli rádi, že jsme mu neřekli do oči, jak ho milujeme a jak jsme vděčni mu za všechno,co pro nás udělal. Děsíme se toho, že budeme umírat stejně, že nikdo nás nebude držet za ruku...

Vidět odcházet blízkého člověka je vždy těžké a jistě o to těžší, je-li to v podmínkách nedůstojných, ba přímo nelidských. Umírající člověk může vyvolávat ve zdravotnících pocity bezmoci a selhání, kterým se mohou snažit vyhýbat tím, že se vyhýbají konfrontaci s nemocnými a jejich příbuznými. Toto vyhýbání může mít i podobu překládání nemocného na jiné pracoviště. Strach ze smrti, konfrontace s vlastní smrtelností a s hranicemi odbornými i lidskými ovlivňuje i komunikaci mezi zdravotníky, nemocným a příbuznými nemocného.
Na odchod milovaného člověka snad nejsme nikdy citově dostatečně připraveni, i když je smrt v dohledné době očekávaná. Po jeho úmrtí zůstáváme sami s pocity bezmoci, bolesti a lítosti, často i s pocity dluhu. Vždyť kdo důstojně žil, ten by měl také důstojně zemřít. Ne vždy se nám však podaří zajistit pro svého blízkého "dobrou smrt". I my máme své hranice a některé události a setkání ovlivníme jen stěží.

Dobrý den,

nevím, jestli umím v této bolestné zkušenosti nějak poradit. Ale věřím, že Vaše bolest ze ztráty blízkého člověka je určitě větší než pocit bezradnosti ze stavu našeho zdravotnictví. Citlivý a zúčastněný přístup zdravotnického personálu, který o umísťování do různých zařízení rozhoduje, je dnes spíše výjimkou. O to důležitější je účast vlastní rodiny. Pokud Vaše babička cítila Vaši lásku i v těchto otřesných podmínkách, určitě to přijímala s povděkem a nedávala nikomu za vinu, že není doma. Sama asi cítila, že není tak úplně v pořádku a tak možná přijímala tuto formu péče s větším usmířením než její okolí. Nevím, snad je to alespoň trochu pochopitelné a přijatelné.
Na druhou stranu to mohla být z pohledu personálu nejlepší cesta řešení, i když se to zdá nepochopitelné. U starého člověka se těžko předvídá vývoj událostí, možná vůbec netušili, že se její zdravotní stav tak rychle změní k horšímu namísto očekávaného vylepšení.