Vidět odcházet blízkého člověka je vždy těžké a jistě o to těžší, je-li to v podmínkách nedůstojných, ba přímo nelidských. Umírající člověk může vyvolávat ve zdravotnících pocity bezmoci a selhání, kterým se mohou snažit vyhýbat tím, že se vyhýbají konfrontaci s nemocnými a jejich příbuznými. Toto vyhýbání může mít i podobu překládání nemocného na jiné pracoviště. Strach ze smrti, konfrontace s vlastní smrtelností a s hranicemi odbornými i lidskými ovlivňuje i komunikaci mezi zdravotníky, nemocným a příbuznými nemocného.
Na odchod milovaného člověka snad nejsme nikdy citově dostatečně připraveni, i když je smrt v dohledné době očekávaná. Po jeho úmrtí zůstáváme sami s pocity bezmoci, bolesti a lítosti, často i s pocity dluhu. Vždyť kdo důstojně žil, ten by měl také důstojně zemřít. Ne vždy se nám však podaří zajistit pro svého blízkého "dobrou smrt". I my máme své hranice a některé události a setkání ovlivníme jen stěží.
