Jako řeholnice mám zkušenosti s doprovázením umírajících na druhý břeh života. Proto vím, jak je velmi těžké aspoň dobře se zachovat. Sama preferuji několik věcí: 1. sdělit člověku i jeho blízkým vhodnou formou pravdu. 2. být s umírajícím, co to jen jde a nelitovat času, námahy naslouchání, či nesnadnosti nonverbální komunikace. 3. láskyplné a výmluvné mlčení, bytí s dotyčným je vždy nezapomenutelný a nevýslovně obohacující zážitek. 4. přeje-li si člověk o své smrti hovořit, "méně je tady více": tedy spíše naslouchat a pokud odpovídat, pak se vyvarovat frází, klišé, byť dobře míněných i náboženských. 5. posilovat v člověku naději, že nejde do nicoty, ale že jej na druhé straně očekává milující Bůh a že stojí za to, dát si svůj život do pořádku. Nic není ztraceno... . Tváří tvář smrti bývá jen málo lidí skalními ateisty. 6. jestliže člověk odmítá Boha, odmítá kněze, odmítá tento druh naděje, potom je nejlepší nic nevnucovat a jen se tiše modlit a projevovat mu stále lásku-až do konce.
To je pár mých postřehů. Na smrt je dobré se připravovat každý den a přemýšlet, jakou výzvu nám každý den života navíc skýtá. Z této perspektivy se pak mnoho věcí jeví zcela jinak. A to nejenom mně jako řeholnici. Přeji vám všem smysluplný život a chápání smrti jako přechodu do jiné, vyšší, dimenze života.
