Je to již tři roky, kdy moje maminka umírala v 63 letech na rakovinu.
Vrátila se z nemocnice s nadějí, že za 3 měsíce půjde na kontrolu. Ale její stav se den ze dne zhoršoval. Byla jsem velmi vděčná její ošetřující lékařce, která mi sdělila, že tuto kontrolu domluvily pouze pro uklidnění maminky. Věděla jsem, že už jí nemohu zachránit, a proto jsem se snažila jí v těchto posledních dnech co nejvíce ulehčit.
V předvečer své smrti měla obrovské bolesti. Přivolaný lékař chtěl maminku odvézt do nemocnice. Věděl, že umírá, ale tvrdil mi, že tam bude mít umírání konfortnější... Nakonec odjel, aniž by jí dal aspoň injekci proti bolesti, ikdyž se maminka svíjela v křečích a léky nemohla pozřít.
Celou noc jsem ležela u ní, držela ji za bolavé břicho a konejšila.
Druhý den se u ní sešla celá rodina, tedy kromě mých dětí. Viděli jsme, že maminka umírá, ale stále ji něco drželo. Teprve, když jsme přivedli děti a ona se mohla rozloučit i s nimi, okamžitě zemřela.
Jsem opravdu ráda, že mě paní doktorka podpořila. Jinak bych musela stále přemýšlet nad tím, jestli ji můžeme zachránit. Pokušení, odvézt ji do nemocnice a dát nám tak všem naději, bylo velké.
Takto mohla odejít smířena se sebou, dokonce přijala i svátost pomazání (ač doposud zatvrzelá ateistka) a všichni jsme mohli být u ní - řekněte mi, jak by mohlo být umírání v nemocnici konfortnější.
