Dobrý den, ráda bych se s Vámi podělila o vlastní zkušenost podobnou té, co psala paní v prvním příspěvku.
V neděli to bude půl roku, co jsme s mojí mamkou vyprovodily na poslední cestu jejího tatínka, mého dědečka. Dědeček měl 10 let diagnostikovanou Alzheimerovu nemoc, posledních 7 let se o něj jeho dcera starala, byla s ním doma, lékařské péče jsme využívali málo, cca 3krát do roka měl dědeček chřipku či zánět průdušek. Až poslední půlrok se začal jeho zdravotní stav zhoršovat, zejména pak poslední 2 týdny před koncem. Tehdy jsme chtěli pomoc odborníků, lékařského personálu v nemocnici, ale nedostalo se nám jí s tím, že již to není člověk - udělaly se mu dekubity a my chtěly,aby mu byly odborně léčeny.To se tedy nestalo, dědečka nám dali domů, ale neřekli, že umírá, naopak do zprávy napsali, že je v pořádku.
Takže jen a jen díky telefonní pomoci sestřiček ze sdružení Cesty domů a ochoty pracovníků hospicu v Brně u sv. Alžběty a u Znojma, teď si nevzpomenu kde, kde jsme měli zamluvenou polohovací postel a dekubitní podložky, jsme dědečkovi ulehčily jeho odchod ze světa. A ačkoliv jsem se vždy bála, myslela jsem, že nemohu z blízka vidět mrtvého člověka, zjistila jsem, že je to věc velmi přirozená a jsem šťastná, že jsem mu mohla na poslední cestě posloužit, držet za ruku, rozloučit se, obléci jej.
A věřím,že pisatelku prvního příspěvku mrzí, že toto nemohla vykonat pro svoji babičku. My jsme to také pro naši babičku, ženu zemřelého, neudělali, zemřela již před 13ti lety a nikdo nás neupozornil, že se blíží konec, i když to lékaři věděli - měla poslední stádium rakoviny. Tak si to občas s maminkou vyčítáme, ale současně se utěšujeme tím, že babička věděla, že ji milujeme a že na ni myslíme a chápala, že to není naše vina. A tak to, prosím, berte i Vy. Lékaři neumějí říkat pravdu o našem konci, myslí si, že by nám tím ublížili, ale je to naopak. A Vaše babička se na Vás nezlobí, dívá se na Vás svrchu a má Vás ráda.Hanáková Marta, Hodonín
