Beznaděj

Bůh nepotřebuje svolení onsi bere jen produkty čisté lásky ,děti jsou to nejčistší

Ona ta smrt je hrozná pro ty pozůstalé ale proč teda píšete že věříte že jednou se s nima setkáte že něco je někdo ,věříte tomu? myslíte že ten někdo by si je bral kdyby byli špatní nebo proto že by je tu čekalo něco nádherného a krásného?všecko je to jen chvilička.narodil jsem se jako parchant lidem kteří neměli rádi ani sami sebe navzájem alkoholikům přitom studovaným lidem kteří kdyby nebili sobci mohli jsme žít úplně normálně dokonce snad i víc líp ale o to nejde.O to víc vás chápu že spravedlnost opravdu není a jak vás to opravdu musí bolet protože jste opravdu žili v normálních rodinách.stěch všech sraček chaosu a nenormálního života od dětství se mně zůstala troska bez ničeho a nikoho a on mně několikrát chtěl ale vždycky si to rozmyslel.možná proto abych pochopil ani nevíte jak bych rád vyměnil tu svou existenci za tu vašich dětí nebo rodiču, která za něco určitě stála.vidíte ja musím žít a není to pro mně odměna????

je to peklo ale už jen pro vás. dobří lidé odcházejí brzo jdou na lepší, prostě to někdo tak chtěl, můžete mu říkat jak chcete.měl jsem odejít 4x v životě do dneška , myslel jsem si že jsem vyhrál že mně ten někdo nebo něco ochraňoval ale opak byl pravdou já existuju za trest, jelikož je to těžší a k ničemu ale musím si to odsedět sám a bez naděje. ona smrt je kolikrát lepší než beznaděj prázdnota samota.Často mám pocit že jsem už v pekle ale nejsem.

Je to sedm let, co mi zemřela maminka. V té době mi bylo 21 let. Byla těžce nemocná 2 roky, měla hroznou vůli žít. Zemřela ve svých 54 letech. I po sedmi letech mě to hrozně trápí a bolí, chtěla už jsem vyhledat psychologickou pomoc.Teď jsou to tři dny, co jsem přišla i o tatínka stejnou cestou, akorát že to trvalo 3 týdny. Moc to bolí. Jediné co mě drží jsou moje děti (3 roky a rok) a manžel. Nechápu, proč musí odcházet ti nejhodnější lidé a ještě takovým bolestivým způsobem. Kdyby jste mi někdo napsal, kdo ztratil rodiče, byla bych moc ráda. Cítím v srdci velkou prázdnotu.

Dobrý den všem, už je to 5měsíců co zcela nečekaně umřela moje maminka, už jsem si myslela, že nejhorší mám za sebou, ale spíš jsem ten smutek v sobě potlačila (mám dceru 1,5roku, před ní se těžko brečí, je strašně citlivá), ale zase je to zpátky...Nevím, jak se s tím vyrovnat, co mám dělat, aby to tak nebolelo? Chtěla bych vrátit čas, chtěla bych to změnit, život je fakt složitej...Dneska v noci jsem poprvý křičela na svojí holčičku, je dlouhodobě nemocná a prostě špatně spinká, ale já už nemám sílu, a nevím, kde jí mám vzít...Těším se na jaro, na sluníčko, ta zima moc nepřidá...Ach jo!!!

Je mi 23 let a v úterý nám se sestrou umřel tatínek..přes slzy ani nemůžu psát.Zbyli nám teď jenom babička s dědou protože ve dvou letech jsme přišly i o maminku.Máme rozestavěný dům, který celý a sám stavil táta..a už se ani nedočká jeho dokončení a nastěhování, na které jsme se společně tešili.Měl to být jeho rok a konečně se mělo vše dařit.REALITA JE ALE JINÁ A MY SE S TÍM NEMŮŽEME SMÍŘIT!!!

Je to hrozné, jak to letí. V roce 2005 jsem zde psala, jak mi umírá maminka. Den na to už jsem jí nespatřila... Už jsem jí nic nestačila říct. Umřela dřív, než jsem stačila přijít a vše jí ve spánku povědět. Nyní bojuji s tatínkem. Za 14 dní se mu asi prokáže rakovina kostí. Tentokrát to musím zvládnout lépe. Budu s ním až do poslední vteřiny. Nenechám ho umřít o samotě. Pak už zůstanu sama. Bez rodičů, prarodičů.

Milá Věrko, přijměte ode mne, prosím, upřímnou soustrast. Přála bych si umět zmírnit všechny rány osudu a bolest světa. Mám za sebou také velmi těžké období, které trvalo 1,5 roku. Vždycky tak po 5 měsících, když jsem se začala psychicky trochu srovnávat, přišla další rána a bylo to strašné. Říkala jsem si, že už nemůže být hůř, ale vždycky jsem se strašně mýlila. Chci tím hlavně říct, že všechno, co se v naší rodině odehrálo bylo ovlivněné psychikou po prvním úmrtí. Nikdo z rodiny se s tím neuměl vyrovnat. Pobrečeli jsme si stranou, ne před druhými. Abychom se navzájem chránili, hráli jsme si na to, že to zvládáme a abychom druhé netrápili ještě víc, tak jsme o tom moc nemluvili. Ale každý den a každou chvíli mi ta bolest a myšlenky trhaly vevnitř srdce na kusy - pocit, který znají jen lidi, co ztratili milovaného člověka. Jsou to přesně ty stavy, kdy máte zavřené oči, ale slzy přesto tečou proudem. Přeji Vám, Věrko, hodně sil a hodně zdraví, protože teď bude Vaše zdraví ovlivněno psychikou a budete oslabená. Šetřete se, prosím! Moc na Vás budu myslet.

Dobrý den všem, dneska mi umřela sestřička na rakovinu, byla velmi silná, ale i přesto boj prohrála. Moc mi chybí nechala tu synka osmiletého samotného. Nemohu se s tím vyrovnat, nemám kde hledat pomoc, tak píši vám, kteří máte něco podobného za sebou. Ptám se, proč člověk dostává právě takovéhle rány od života, tahle je již druhá a mám pocit že mne někdo za něco trestá.

Dobrý den všem, co jste sem zavítali!
Milá Lenko,též děkuji za reakci!
Stále sem občas zavítám a jsem potěšena, že jste se ozvala.
Život jde dál a člověk to nesmí vzdávat. "Není hanba padnout, ale je hanbou zůstat ležet!"
Problém je v tom, že se většinou problémy nakumulují (také se říká :"neštětstí nikdy nechodí samo..."), nebo že by je člověk více vnímal? Pravdou je že v krátké době cca 2let okolo smrti mého tatínka jsem poznala hodně bolesti u sebe i ve svém blízkém okolí. Asi jsem vstoupila do nějaké časové zóny, kterou si musí každý projít. Vše nám dá něco do života, co nás postrčí dál a v to věřím. Přeji mnoho sil i Vám pro překonání této doby a vstup do opět šťastného života.
Ať je líp :-)
Když budete mít chuť, můžete napsat meil: Sa.Z@seznam.cz

Milá Šárko,
děkuji za Vaše přání a reakci na moje trápení. Dnes už je to od odchodu mého tatínka rok a dva měsíce. Mám pocit,jakoby se zastavil čas....žiju, dokážu se už i smát, ale pořád jakoby čekám, kdy se tatínek vrátí. Přehrávám si v hlavě chvilky, které jsme spolu prožili a přistihnu se, že se usmívám. Asi dva roky před tím smutným datem byli s maminkou u nás na Vánoce, dopoledne jsme se procházeli městem a já jsem za výlohou hračkářství uviděla roztomilého plyšáka...takového baculatého méďu....reagovala jsem jako malá a tatínek mi ho šel koupit. Nejdřív jsem nechtěla, vždyť nejsem malá holka, ale dnes jsem ráda, že mám alespoň toho malého plyšáka.
Je to na dlouhé povídání...vše, co cítím.
Přeji Vám, abyste byla i vy dnes o stupínek veselejší a žila dál svůj život. Jestli sem opět zavítáte, dejte vědět, budu ráda, když napíšete.
Přeju všem lidem, kterým se stalo něco tak nepředstavitelně smutného ,aby se "drželi" a aby jim život ještě přichystal hezké okamžiky.

Milá Lenko, občas navštěvuji tyto stránky od doby, kdy mi také zemřel tatínek (shodou okolností začátkem března tohoto roku ). Na rozdíl od Vás jsme se na internetu dočetli, že jeho onemocnění je na cca 90% vyléčitelné, takže jsme byli celkem v klidu (bohužel !!! ) a on to také snášel s vůlí vyléčit se. Měl onemocnění lymfatických uzlin tzv.Hodgkinův syndrom, což je mimo jiné oslabení imunitního systému. Nejde mi o tom psát dál. Stalo se něco, co dodnes nechápu!..
Zatím nebyl ani čas truchlit, díky vyřizování věcí s tím souvisejících a úmornému chození a dohadování se po úřadech.
Je mi 32 let a plánovala jsem konečně začít "svůj život", jelikož jsem bydlela stále s mými rodiči v dvougeneračním domku, svobodná, bezdětná. Teď jsme zůstaly sami s maminkou, o kterou se teď strašně bojím. Měli plány na důchod a on šel do důchodu ve stavu nemocných. Mamka stále opakuje, že kdybych nebyla u ní, šla by za ním. Začala mít problémy i s očima a tak říká, že si je asi vyplakala - očaři nevědí, co s tím. Můj bratr bydlí kousek od nás, ale i to už je "daleko". Proto velmi chápu Vaše slova o blízkosti s maminkou a také proto píši. Neumím si představit, jak bych přemýšlela, kdybych bydlela jinde, ale vím jistě, že spoustu věcí bych vnímala jinak. Možná tím víc vidím tu beznaděj. Známí říkají, že čas to uhladí, ale zatím naopak čas přidává bolístky v podobě situací, kdy tatínek strašně chybí a vím, že spousta silnějších situací, kdy bude chybět, ještě přijde.
Přeji hodně síly
Šárka

Nevím,jak začít. Mám veliké trápení. 14.2.2006 mi umřel tatínek, letos by se dožil 60ti let. Byl nemocný 5 let. Když tenkrát onemocněl, našla jsem si na internetu, že lidé s touto rakovinou nepřežijí 5 let. Moc jsem si přála, aby to tatínek překonal a nějakým zázrakem se z rakoviny kostí vyléčil, stejně jako před několika lety z první rakoviny. Bohužel se to tak nestalo. Dnes je to půl roku, od jeho úmrtí, ale já ho pořád vidím, povídám si s ním. Nebyl den, kdy bych na něj nemyslela. Z veliké bolesti mi malinko pomohla sestra, se kterou jsme si o našich stavech smutku povídaly a zjistily jsme, že na to nejsme samy. Jen mě v poslední době trápí maminka. Ona se vyhýbala tomuto tématu a mám pocit, že ani moc neplakala. Poslední týdny ale nastala změna, jako by si uvědomila relitu. Je smutná a pláče a má zakalené oči. Dokonce zase začala brát prášky na spaní. Bojím se o ni, protože s ní nemůžu být každý den nablízku. Bydlím v jiném městě. Samozřejmě, že si voláme, ale do telefonu člověk nestačí říct, to co třeba vyjádří pohlazením, přitulením. Moji rodiče pro mě byli vždycky vším, taková moje dvě sluníčka. Strašně to bolí a přála bych si vrátit čas.

My už jen čekáme. Umírá mi strejda a rok se to táhne. Kdyby to šlo alespon rychleji!Chci, aby už to bylo za námi, aby jsme ho mohli oplakat a rozloučit se. Vždyt to jak ted žije, ani není život. Zanechá po sobě šestileté dítě, kde je nějaká spravedlnost!?

Dobrý den paní Bohdano, váš příspěvek byl velmi intenzivní a věřím, že mnohé z nás zasáhl na velmi citlivém místě. Já sama jsem před 3 roky ztratila maminku, a můžu říct: myslím si, že bolest ze ztráty nezmizím zcela nikdy! Ale z minulosti se nedá žít, naši milovaní nás tady zanechali s důvěrou a moc by je bolelo, kdyby věděli, že my jsme jejich odchodem přestala žít plně. Já jsem si ze svého srdce udělala symbolicky knihu, kde mám všechny vzpomínky na svou maminku, když chci-kdykoliv si tyto fiktivní stránky ve svém srdci můžu otevřít a znivu a znovu si v nich číst, ale nemůže ta bolest ovlivnit celý můj život....maminka a ani vaše dcerka by si to tak nepřáli...ale, je to jen rada. Každý se se ztrátou vyrovnává jinak. Každopádně, přeji Vám hodně sil

Milá Štěpánko,
když jsem četla Vaše řádky, jako bych je psala sama. I já mám velmi často živé sny a moje holčička je v nich také živá, ale stále ji musím zachraňovat před nějakou katastrofou. Nevím,co to znamená, asi mám stále velké výčitky, že jsem ji nedokázala zachránit...stále je pro mě každý den nesnesitelný a bolavý. Někdy si připadám, jako blázen, kupuju jí dárky na narozeniny, na Vánoce. Kdykoliv jdu se svými syny nakupovat a uvidím něco, co by se jí líbilo, tak mě napadne, že bychom to měli koupit. Pořád přemýšlím, jako by jen někam na dlouho odjela, ale pak mi to dojde a slzy nemají konce....Nejsem věřící, ale snažím se věřit, že se jednou zase setkáme. Jen tak dokážu stále ještě žít....

Moc Vám děkuji za rady a porozumění. Až nyní jsem se sem opět dostala. Je to už půl roku. Hned druhý den už byla maminka mrtvá, takže jsem jí ani neobejmula a ani nic neřekla. Chtěla jsem jí držet, aby se nebála až to přijde.... určitě věděla, že jí mám ráda. Každý den na ní myslím. Každou chvílku se mi o ní zdá. Mám šíleně živé sny. Vždy v nich žije. Něco spolu děláme. Poslední sen byl natolik živý, že jsem i uvěřila, že teprve umírá!!! Někdy mám pocit, že je u mě. Horší je pak to probuzení.

Netrapte se tím,že jste mamince nestihla říct,co k ní cítíte,vždyť to,že jste s ní ještě ráno mluvila telefonem svědčí o tom,že jste byly v častém kontaktu.....a proto jistě věděla,že ji máte ráda!!! A jistě cítila i Vaši přítomnost,ikdyž už spala.Vy jistě víte,že jste jí dala svou lásku a ona to určitě cítila taky!
Přeji Vám hodně sil...ikdyž je to moc těžké.

Omlouvám se,že jsem se neozvala dřív a nedokázala Vám tak pomoci,protože po takové době je již jistě pozdě.I tak bych Vám však název injekce nenapsala,neboť moje paměť se v tomto směru "vymazala".Nebyla to však injekce proti bolesti,jak jsem tu v některém příspěvku četla,na to měla Monulka náplasti a morfium,ale opravdu na umělý spánek (stějně,jako měla paní Růžičková či pan ministr Dostál).Netuším,k čemu jsou, ale věřte mi,že ani takto není odchod člověka jednoduchý a klidný.Její slzy i v tomto bezvědomí mi drásaly srdce na malé kousky.
Nevím,jestli Váš tatínek ještě žije,ale myslím,že to nejlepší,co pro blízkého můžete udělat doma či v nemocnici je,že budete s ním...každou minutu až do konce (byť na úkor dovolené,zaměstnání či další rodiny),vždyť tyto chvíle se už nedají vrátit.
Přeji Vám mnoho sil,i když vyrovnat se s touto bolestnou dobou či už smrtí chce spoustu sil.....a mnoho času. Bohdana

Štěpánko,
nikdo přesně neví, kolik toho člověk, který umírá vnímá a kolik ne. Je docela dobře možné, že vnímá, ale jen nereaguje. Když umírala moje babička, vypadala, že vůbec nevnímá, neslyší, je úplně mimo. Ale najednou při jedné otázce zčista jasna začala vrtět hlavou a dávat najevo svůj nesouhlas. Tak si myslím, že něco nějak se k člověku i přes utlumení a nemoc dostane. Určitě mamince řekněte, jak moc ji máte ráda. Možná, že i jen vyslovení těch slov je pro vás obě důležité.

Právě dnes jsem přišla za mojí maminkou do nemocnice. Ještě ráno jsem s ní mluvila mobilem. Byla velmi apatická. Moc trpěla bolestí. Cítila jsem její beznaděj. Odpolene byla už pod nějakou uklidňující medikací. Paní doktorka sama nasadila usínající injekci. Maminka už jen spinká a prý už nemá žádné stresy. Nyní čekám, až zemře. Jsem moc ráda, že jí paní doktorka ihned pomohla.Nenechala jí v beznaději trápit. Jen mě mrzí, že už jí nikdy neřeknu jak moc jí mám ráda. Je mi teprve 34 a strašně mě bolí, že už se nenanučím její úžasnou kuchyni, že už jí nebudu denně telefonovat atd. Strašně to bolí.

Janino,
domnivam se, ze injekce na spani, o ktere pise ve svem prispevku pani Bohdana, byla injekci obsahujici nektery opiat, ktery mel jeji dceri ulevit od bolesti. V soucasne dobe existuje jiz i vice zpusobu, jak ulevit umirajicim od jejich bolesti - nejen injekcni formou, ale napr. formou naplasti. Vzdy jde ale o zpusob, jak bolest a dalsi neprijemne projevy nemoci zmirnit tak, aby odchazeni ze sveta nebylo zbytecnym utrpenim. "Spaci injekce" ale v zadnem pripade nema za cil umirani urychlit.
Vas tatinek nemusi zbytecne trpet, mozna jen neni pro okoli tolik zjevne, jak je tatinkovi spatne - zkuste promluvit s osetrujicim lekarem, sdělte mu Vasi obavu z tatinkovych trapeni a potizi a pozadejte ho o upravu medikace. Preji Vam hodne sil.
Terezie

Milá Bohdano,
přečetla jsem si Váš příspěvek a strašně, ale strašně moc si vážím vaší síly, že jste své milované dceři nechala injekci na spaní píchnout. Mám umírajícího tatínka (52) a ráda bych mu v posledních chvílích ulevila úplně stejně. Nevidím důvod, proč by se měl trápit. Prosím pokud mi o spací injekci můžete napsat něco víc, velmi to ocením. V redakci mají moji emailovou adresu určitě k dispozici.

A tyto stránky znáte?:

Budulínci - ztratila jsem to nejcennější - své dítě

Diskuze pro všechny maminky, které potkala největší tragédie jejich života a přesto se rozhodly to nevzdát a bojovat dál. Naše děti zůstanou našemi dětmi jednou provždy, ať jsou kdekoli, tak proč si o nich nepovídat?

http://www.rodina.cz/diskuse1063.htm

(bohužel v diskuzi nejsou funkční odkazy, doporučuji tedy odkaz zkopírovat a vložit do okna prohlížeče - poznámka moderátorky)

Milá Bohdano,

Vaše slova jsou velmi smutná a velmi moudrá. Každý člověk je opravdu jedinečný, v životě i v umírání. Když tu jedinečnost dokážeme žít v životě, přinese nám to mnoho hluboké radosti a Vy asi díky tomu na svoji dceru dokážete tak krásně a živě vzpomínat. Dokázala jste to ale žít i v těch nejtěžších chvílích a snad je Vám to někdy i posilou, kéž by bylo. Je tolik lidí, kteří odcházejí sami, bez rozloučení a - často úplně zbytečně - opuštěni.
Vy jste dokázaly být spolu až do konce, kéž Vám z toho do Vašeho smutku aspoň občas září tichounké povzbuzující světlo. Moc bych Vám to přála!
S úctou