Nevím,jak začít. Mám veliké trápení. 14.2.2006 mi umřel tatínek, letos by se dožil 60ti let. Byl nemocný 5 let. Když tenkrát onemocněl, našla jsem si na internetu, že lidé s touto rakovinou nepřežijí 5 let. Moc jsem si přála, aby to tatínek překonal a nějakým zázrakem se z rakoviny kostí vyléčil, stejně jako před několika lety z první rakoviny. Bohužel se to tak nestalo. Dnes je to půl roku, od jeho úmrtí, ale já ho pořád vidím, povídám si s ním. Nebyl den, kdy bych na něj nemyslela. Z veliké bolesti mi malinko pomohla sestra, se kterou jsme si o našich stavech smutku povídaly a zjistily jsme, že na to nejsme samy. Jen mě v poslední době trápí maminka. Ona se vyhýbala tomuto tématu a mám pocit, že ani moc neplakala. Poslední týdny ale nastala změna, jako by si uvědomila relitu. Je smutná a pláče a má zakalené oči. Dokonce zase začala brát prášky na spaní. Bojím se o ni, protože s ní nemůžu být každý den nablízku. Bydlím v jiném městě. Samozřejmě, že si voláme, ale do telefonu člověk nestačí říct, to co třeba vyjádří pohlazením, přitulením. Moji rodiče pro mě byli vždycky vším, taková moje dvě sluníčka. Strašně to bolí a přála bych si vrátit čas.
