Cca před měsícem jsem přišla o tatínka. Nikdy už nic nebude jako dřív. A řeči typu :" čas vše spraví" mi vůbec nepomáhají. Naopak - při představě , že bych tu měla žít ještě třeba 20 let a vzdalovat se tak dnům kdy tu tatínek ještě byl, mi je ještě hůř. Už jen přežívám ...ostatní z rodiny cítí jistě také velkou bolest, ale snaží se jít dál a nezhroutit se. Já už se z toho ale nikdy nevzpamatuju . Už mě to tu nebaví. Omlouvám se, ale to jsou mé pocity .
In reply to Je to sedm let, co mi zemřela by Anonym (neověřeno)