Milá Věrko, přijměte ode mne, prosím, upřímnou soustrast. Přála bych si umět zmírnit všechny rány osudu a bolest světa. Mám za sebou také velmi těžké období, které trvalo 1,5 roku. Vždycky tak po 5 měsících, když jsem se začala psychicky trochu srovnávat, přišla další rána a bylo to strašné. Říkala jsem si, že už nemůže být hůř, ale vždycky jsem se strašně mýlila. Chci tím hlavně říct, že všechno, co se v naší rodině odehrálo bylo ovlivněné psychikou po prvním úmrtí. Nikdo z rodiny se s tím neuměl vyrovnat. Pobrečeli jsme si stranou, ne před druhými. Abychom se navzájem chránili, hráli jsme si na to, že to zvládáme a abychom druhé netrápili ještě víc, tak jsme o tom moc nemluvili. Ale každý den a každou chvíli mi ta bolest a myšlenky trhaly vevnitř srdce na kusy - pocit, který znají jen lidi, co ztratili milovaného člověka. Jsou to přesně ty stavy, kdy máte zavřené oči, ale slzy přesto tečou proudem. Přeji Vám, Věrko, hodně sil a hodně zdraví, protože teď bude Vaše zdraví ovlivněno psychikou a budete oslabená. Šetřete se, prosím! Moc na Vás budu myslet.
