Vaše slova jsou velmi smutná a velmi moudrá. Každý člověk je opravdu jedinečný, v životě i v umírání. Když tu jedinečnost dokážeme žít v životě, přinese nám to mnoho hluboké radosti a Vy asi díky tomu na svoji dceru dokážete tak krásně a živě vzpomínat. Dokázala jste to ale žít i v těch nejtěžších chvílích a snad je Vám to někdy i posilou, kéž by bylo. Je tolik lidí, kteří odcházejí sami, bez rozloučení a - často úplně zbytečně - opuštěni.
Vy jste dokázaly být spolu až do konce, kéž Vám z toho do Vašeho smutku aspoň občas září tichounké povzbuzující světlo. Moc bych Vám to přála!
S úctou
