Milá Šárko,
děkuji za Vaše přání a reakci na moje trápení. Dnes už je to od odchodu mého tatínka rok a dva měsíce. Mám pocit,jakoby se zastavil čas....žiju, dokážu se už i smát, ale pořád jakoby čekám, kdy se tatínek vrátí. Přehrávám si v hlavě chvilky, které jsme spolu prožili a přistihnu se, že se usmívám. Asi dva roky před tím smutným datem byli s maminkou u nás na Vánoce, dopoledne jsme se procházeli městem a já jsem za výlohou hračkářství uviděla roztomilého plyšáka...takového baculatého méďu....reagovala jsem jako malá a tatínek mi ho šel koupit. Nejdřív jsem nechtěla, vždyť nejsem malá holka, ale dnes jsem ráda, že mám alespoň toho malého plyšáka.
Je to na dlouhé povídání...vše, co cítím.
Přeji Vám, abyste byla i vy dnes o stupínek veselejší a žila dál svůj život. Jestli sem opět zavítáte, dejte vědět, budu ráda, když napíšete.
Přeju všem lidem, kterým se stalo něco tak nepředstavitelně smutného ,aby se "drželi" a aby jim život ještě přichystal hezké okamžiky.
