Milá Lenko, občas navštěvuji tyto stránky od doby, kdy mi také zemřel tatínek (shodou okolností začátkem března tohoto roku ). Na rozdíl od Vás jsme se na internetu dočetli, že jeho onemocnění je na cca 90% vyléčitelné, takže jsme byli celkem v klidu (bohužel !!! ) a on to také snášel s vůlí vyléčit se. Měl onemocnění lymfatických uzlin tzv.Hodgkinův syndrom, což je mimo jiné oslabení imunitního systému. Nejde mi o tom psát dál. Stalo se něco, co dodnes nechápu!..
Zatím nebyl ani čas truchlit, díky vyřizování věcí s tím souvisejících a úmornému chození a dohadování se po úřadech.
Je mi 32 let a plánovala jsem konečně začít "svůj život", jelikož jsem bydlela stále s mými rodiči v dvougeneračním domku, svobodná, bezdětná. Teď jsme zůstaly sami s maminkou, o kterou se teď strašně bojím. Měli plány na důchod a on šel do důchodu ve stavu nemocných. Mamka stále opakuje, že kdybych nebyla u ní, šla by za ním. Začala mít problémy i s očima a tak říká, že si je asi vyplakala - očaři nevědí, co s tím. Můj bratr bydlí kousek od nás, ale i to už je "daleko". Proto velmi chápu Vaše slova o blízkosti s maminkou a také proto píši. Neumím si představit, jak bych přemýšlela, kdybych bydlela jinde, ale vím jistě, že spoustu věcí bych vnímala jinak. Možná tím víc vidím tu beznaděj. Známí říkají, že čas to uhladí, ale zatím naopak čas přidává bolístky v podobě situací, kdy tatínek strašně chybí a vím, že spousta silnějších situací, kdy bude chybět, ještě přijde.
Přeji hodně síly
Šárka
