Je to půl roku,co mi Monička ve svých 19-letech zemřela na rakovinu, ale bolest je nesnesitelná. Mám ještě dva syny, ale i kdybych měla 5 dětí, nelze jedno nahradit druhým. Byla jedinečná... smíšek, kamarádka, rádce. Chodím denně na její hrob a ptám se proč? Proč ona a ne já, proč lékaři nenasadili léky, které mohli prodloužit život (jsou prý moc drahé!!!), proč, když říkají, že berou každé dítě, jako vlastní, nedokázali ani poslat kytku na pohřeb, proč jsem dovolila píchnout jí injekci na spaní, aby necítila bolest a strach... co když ještě mohla žít??? Jak se vyrovnat se všemi otázkami, s tíhou výčitek, se ztrátou dítěte? Chybí mi tak moc a nemám nikoho, komu bych se svěřila a vyplakala... život není fér... tolik to bolí...