Manžel zemřel na covid

Já mám sešit na stolku a píšu několikrát denně. Ráno mi to pomáhá odhodlat se jít do práce. Večer zase jít spát. Možná to pomáhá, nevím, ale rozhodně to neublíží. Je to celé zmáčené slzami. Píšu všechno co se mi honí hlavou. Postupně si vybavuju poslední společné dny. Mám všechno jako v mlze, tak alespoň snad nic nezapomenu, když se mi to vybavuje zpětně. A napsat manželovi dopis není blbé, naopak, je to skvělý nápad. Já se moc snažím věřit, že je se mnou a chrání mě. Asi se i zlobí jak to nezvládám. A urnu mám doma. Nechtěla jsem ho nechat někde ve skladu. Bála jsem se toho, ale jsem ráda, že se zase vrátil domů. Budu muset sehnat kolumbarium pro dva, aby tam na mě počkal, ale zatím na to nemám sílu. Popravdě, uplynul měsíc a mě je nějak hůř.

Je mi vas strasne lito o to vic ze mate maleho chlapecka, smrt je nemilosrdna a kruta z nas zen dela zlomene a z bolestne ztrany bezmocne na same dno si sahnouci vdovy prozivam stejnou bolest prosim drzte se a hlavne se opatrujte, ja myslim ze to nepreboli nikdy a nikdy je ze svych srdci nevymazeme

Milá Hanny, vaše řádky se mi čtou velice těžko. Také vnímám veselý svět okolo sebe jako skoro nepřátelský, ale jak správně řekla jedna moje kolegyně, ani já nemám napsáno na čele, co mě potkalo. Nevíme, co ti lidé na ulici mají za problémy, možná jsou mezi nimi i ti, co právě prožívají to samé co my.
Reakce vašeho šéfa, abyste se hodila do klidu znamená jen to, že buď neví, co má říct, nebo je naprostý ignorant. Jestli se na to jít do práce vůbec necítíte, zkuste se domluvit s praktickým lékařem, určitě vám vystaví neschopenku. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že mi nakonec návrat do práce trochu pomohl, i když jsme taky měla pocit, že to nezvládnu. Práce znamená nejen to, že jste mezi lidmi, ale i to, že jsem mohla poslední Stanďulkův příběh převyprávět těm, kteří ho znali, a to ne všem najednou, ale jednotlivě, takže jsem se z toho aspoň trochu vypovídala. Někdo mě povzbuzoval, někdo se mnou plakal, někdo také zavzpomínal na svoje trápení. Nejvíc pomohli ti, kteří mají podobnou zkušenost za sebou již delší dobu. Ti jen tiše poslouchali a chápali, o čem mluvím. Chci tím říct, že návrat mezi lidi rozhodně nezmenší bolest, ale poznáte, že ne všem je to, co vás potkalo lhostejné, že jsou v tom světě venku i lidé, kterým to není jedno.
Máte štěstí, že je u vás sestra, že nejste doma sama. Můj mladší syn mě chtěl hned v ten šílený den nastěhovat na nějakou dobu k sobě. Odmítla jsem to. Věděla jsem, že pokud jednou odejdu, už se nebudu moct vrátit. A ani jsem nechtěla, aby tam se mnou zůstal. Nevím, jestli jsem to udělala správně, vlastně teď nic nevím, ale i vy budete muset jednou sestru poslat pryč. Tuhle hrůzu si nakonec musíme každá prožít sama, nikdo nám v tom nemůže pomoct. Myslím, že čím dřív to uděláte, tím lépe. Nečekejte, prosím, na to, až vám sama řekne, že odchází. Myslím, že se budete se obě cítit mnohem líp, když to rozhodnutí uděláte vy.
Nakonec chci říct, že vás chápu a myslím na vás. Všichni tady máme stejné trápení, stejné pocity, a pokud to tu nechceme úplně vzdát, prostě to nějak musíme překonat. Ale jak, to opravdu nevím. Světlana

Renata, říká se, ze když Jsou lidé umělém spánku slyší všechno co se kolem mě děje takže vás určitě slyšel. Já jsem bohužel tu možnost neměla a doteď si vyčítám že jsem víc netlačila na na doktory aby mě k Mamce pustili. Také jsem se trochu baľa abych se tam nenakazila a nepřinesla covid domů. Strašně mě mrzí že jsem s mamkou poslední chvíli nebyla. 4 dny ji probouzeli z umělého spánku nepodařilo se, teď si vyčítám že kdybych tam za ní šla že by to třeba pomohlo. Teď už je to jedno. Ty výčitky tady budou asi pořad.