Přidat komentář

Světluško,
děkuju, že na nás myslíte. No, není to dobré. Asi týden po manželově smrti jsem se psychoterapeut. sestry v nemocnici ptala, kdy mne přejde to nejhorší (stálý pláč, ty nejhorší myšlenky). Úplně jí rozumím v tom, že se jí do odpovědi moc nechtělo - je to hodně individuální. Ale jako tu horní hranici dala 12 týdnů. Tak můžu íct, že tak to tedy nemám. Před synem se jakž takž snažím, ale večery probrečím. Tak moc bych chtěla alespoň nějaké znamení (od Boha, manželovy duše, sama nevím), že to byl nějaký plán, kterému zatím nerozumím, že to tak má být a že se zase sejdeme. Já to vydržím, musím syna dovést co nejdále, i když vím, že jeho osudem jako autisty bude po mé smrti nějaký ústav, ale musí mít ten život se mnou co nejlepší. Ale manžel tu tolik, tolik, chybí! Dnes mi jde hrozně na nervy televize. Každý moderátor vykřikuje, jak má každé dítě poděkovat svému tatínkovi ke Dni otců. To máme jako křičet z okna??? Jak rádi bychom ho teď objali. Ale Vy mi určitě rozumíte. A jak se daří Vám? Budu ráda za zprávu o jakémkoli zlepšení, vidím v tom - sobecky - naději i pro sebe. Ne že bych neměla kamarádky, ale když prostě neprošly touhle zkušeností, raději s nimi o tom ani nemluvím. Je to nějak takové jalové. Hezký večer, Renata