Přidat komentář

Milá Hanny, také ještě nespim, je mi smutno stejně jako vám. Také se bojím toho co přijde. Neumím žít sama, nikdy jsem sama nebyla. Pořád myslim na to, kolik zoufalych let mě ještě čeká. Bylo by tak jednoduché to trápení ukončit, ale to nejde. Máme děti a obě už i vnuky. Těm to nemůžeme udělat a tak nezbývá, než to nějak vydržet. Myslím že jste udělala všechno správné. Myslím že v kritických chvílích člověk reaguje instinktivně a instinkt je vždy správný. Držela jste manžela za ruku, byla jste s ním v tu důležitou chvíli. I my jsme měli to velké štěstí a byli jsme spolu. Mě to uklidňuje, nebyl v té chvili sám nebo mezi cizími. Považuju to za velký dar osudu, protože ne každý má to štěstí. Necítím proto žádné výčitky k sobě a ani ke Stanďulkovi, protože vím, že kdyby mohl, byl by se mnou. Osud, ať už si za tím označením představujeme cokoliv, je zlomyslnej parchant, který si s jen tak pro zábavu hraje. A na osud se zlobím, moc se zlobím. Tolik bolesti tady denně čtu, a to je tu jen zlomek z nás. Tolik lidí denně umírá. Po každém z nich zůstává zoufalá rodina. Tak toho osudu se já už nebojím, naopak, čekám az prijde, podívám se mu zpřima do očí a neuhnu pohledem. Chci tím říct, že se nesmíme nechat úplně zlomit, protože to se od nás pravděpodobně chce. Proč jinak by si bral děti, rodiče, partnery v plné síle? Jak to překonat nevím, ale jestli nás to zlomí, tak bude mít ten hnusnej zlej osud radost, a to teda já mu rozhodně dopřát nechci. Když to po sobě čtu, začínám mit pocit, že už blázním, ale mazat to nebudu. Myslím nejen na vás Hanny, Světlana