25.3.2021 zemřel můj milovaný, úžasný manžel a táta našeho báječného, byť postiženého chlapečka na covid. A já jsem zoufalá. Ano, vím, že tu MUSÍM být a fungovat kvůli synovi a opravdu se moc snažím. Ale je to jen nucené a nešťastné. O čem teď můj život bude? Časem mi odejdou i mí skvělí rodiče, kteří se mi teď snaží pomoct, na vše se synem jsem sama, a hlavně jsem příšerně osamělá a manžel mi tolik, tolik chybí. Kvůli pitomému covidu jsme se nemohli ani pořádně rozloučit, dovolili mi přijít až poslední den (večer pak zemřel), byl v umělém spánku a asi mě ani nevnímal. Snažila jsem se omluvit za všechny chyby, kterých jsem se dopustila a říct mu, že jestli je alespoň malinká šance (lékaři říkali, že ne), ať zabojuje a jestli ne, že pochopím, že už musí odejít. Když jsem pak večer doma vyčerpáním usnula, zemřel. Teď tápu i o tom, co je s ním. Je opravdu u Boha? Nebo v nějaké nicotě? Setkám se s ním? Bude mi někdy lépe? A kdy? Bojím se i blednutí vzpomínek. Strašně, tak strašně tu chybí. Renata