tatinek

Taky mám tátu , ale už je už skoro u konce :-( našli mu v 2013 rakovinu , ale mamka ho musela dokopat aby šel do nemocnice , protože táta je tvrdohlavý potom co přijel zjistili rakovina střeva nejdříve nejdříve byl chlap něco přes 120-110kg potom co ležel v nemocnici 80kg a tak to šlo dále , teď leží a má skoro zasebou všechno doktoři řekli že táta pomalu dožívá :-( a to chtěl zase pracovat a udělat ještě tolik věcí , ale bohužel :'( pro 15 letyho kluka je to rána , když si vzpomenu kolik věcí pro mě udělal a chtěl udělat ještě

Ahoj, je to již 10 měsíců co mi odešel muj milovaný tatinek. Od te doby ziju dal, ale uvnitř sebe jsem ztratil chuť k životu. Přeju si umřít, přeju si , abych mel rakovinu nebo me přijelo auto, proste neco, abych mohl zemřít taky. Jsem věřící, i přesto však nezvladam, ze mi odešel tatinek. Věřím v Boha, v život po smrti, ale nemám žádné znamení, nikdy za mnou tatinek nepřišel. Jen me jednou obejmul ve snu. Bojím se, ze se na me zlobí. Mel jsem se mu věnovat více, nemel jsem se s nim hádat někdy. Mel jsem mu dat vic lásky...mam stovky vyčítek. Tatinek šel vždycky tak pomalu a klidně, s úsměvem na tváři a přeju si, abych to někdy jeste viděl. Abych viděl jak jde naproti me. Jsem Bohu vděčný za to, ze jsem mel takového tatínka, ale nedokážu se smířit s tim, ze neni u me. Nikdy v životě nikomu neublížil, každy ubližoval jemu a on vždy pokorně odešel a míč neřekl. I jeho is lední týdny uvítá byly težké a v nemocnici na nej byli zlý. nechapu nic...proč to tak je...

Dobrý den,dnes sanita odvezla mého tátu,ikdyž nevlastního do hospicu.Ležel doma na gauči,nohy v teplých ponožkách na zemi,vždycky to byl kus chlapa,ted 50 kilo kostí potažených kůží,rakovina ho změnila k nepoznání.Nikdy jsme si moc nerozuměli,ani jsme se o to nesnažili,ale za tyhle dvě poslední hodiny jsme si stačili říct beze slov vše co jsme nestačili za 40 let.Držela jsem ho za studenou ruku a hladila ji a on mě mačkal,jako by se držel záchraného kruhu. Nedá se to popsat,ale z té chlapské upracované ruky proudila láska a taky bezmoc.Brečím,a vím....tahle chvíle byla jenom naše.Najděte si každý den chvilku na pohlazení a slůvka mám tě ráda,mám tě rád,protože pak už může být pozdě a řeknou vám to jenom oči.

Velmi děkuji za existenci těchto stránek, které jsem pročítala před vánoci 2013, kdy nám umíral táta, taky na rakovinu jícnu/žaludku. V mělnické nemocnici byl sice na nadstandardním pokoji, ten však byl na neurologickém oddělení, Snažili se, ale každá vteřina před novou dávkou morfia byla nesnesitelná jak pro tátu, tak pro nás. Už nejedl, jen pil, byl na umělé výživě a s hadičkou na moč. Chtěl domů, ptal se kdy ho pustí domů. Jeho přítelkyně mu slíbila, že půjde domů a tak jsme začaly konat a tu jsme narazily. Měly jsme domluvenou kontrolu sester z červeného kříže 3x denně, které by měnily kapačky do žíly (morfin předepsal obvoďák a tátovi ho dávala jeho přítelkyně, případně já), jednou denně se měl přijít podívat doktor (také díky těmto stránkám jsme prozkoumaly tunu možností jak tátu dostat z nemocnice a jak se starat, bohužel v okolí nebyl žádný hospic). A tu se ukázalo, že není nikdo, kdo by nám předepsal kapačkovou výživu. Najednou nikdo z doktorů neměl kompetence k tomu, aby ji předepsal mimo nemocnici. Až po tátově smrti jsme se domyslely, že to bylo nejspíš kvůli pojišťovně - výživa je pekelně drahá a nikdo ji asi nechtěl předepisovat umírajícímu. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec ji tátova přítelkyně sehnala načerno a tátu jsme odvezly domů, sestry i doktor fungovali bezvadně. Doma byl táta v klidu, vypadalo to i že má menší bolesti a nemusely jsme dojíždět denně 20 km a střídat se. I ve svém stavu dělal morbidní vtípky. Nechala jsem tyhle stránky o umírání přečíst tátově přítelkyni, která se o něj starala nejvíc jak mohla a dost nám to pomohlo. Táta žil doma ještě asi tři týdny, umřel ve svojí posteli, s přítelkyní a psem po boku. Moc mě mrzí, že jsem s ním nebyla až do konce - týden před tím jsem se vrátila do práce a v ten den dělala sestra státnici, měly jsme v plánu přijet den potom (bydlíme 250 km daleko), už jsme tátu nestihly. Jelikož mi bylo blbý se s ním loučit, když žil (pořád věřil, že dožije aspoň do vánoc) a doufala jsem že to stihnu, tak tu napíšu to, co jsem mu neřekla: Táto, mám tě moc ráda. Děkuji za prostor k vyjádření. J.

Můj tatínek mi umřel,když mi bylo 13 roků ve věku 41let. Umřel nešťastnou náhodou-utonul, když se byl koupat s malýma synovci, a jeden z kluků se začal topit, tak tatínek pohotově jeho vyhodil nad hladinu a sám zůstal pod vodou. Teď po 35 letech po tatínkovi mi umřela moje milovaná maminka ve věku 71 let. Je to hrozně bolavé!!!
Mám sice velikou rodinu- osm dětí, a tři maličké vnoučátka, ale maminku a tatínka mi nenahradí nikdo!!! Je mi po nich moooc smutno!!!

taky brecim jak zelva, kdyz to tu procitam. mne umrel tata taky na rakovinu zaludku, mel vyvody a asi to tu nema cenu uplne popisovat, ale bojoval. bohuzel vsak zemrel asi po dvou letech v nemocnici. rodice zili oddelene, mela jsem v te dobe zkousky a skoly plnou hlavu, vubec jsem nevnimala, ze se blizi neco strasneho (uz to vypadalo dobre). taky nam dvema detem nic nerekl, doted nevim, zda mel on sam ty relevantni informace, nebo je mela pouze jeho pritelkyne (mela od nej podepsany vyhradni souhlas, takze ja uz nikdy nezjistim, na co a jak opravdu zemrel). kdyz pisi - a jak - znamena to, ze byl v nemocnici a ja tam nemohla stale byt. on asi chtel jit domu (ja bych ho tam nikdy nenechala, vzala bych ho domu), ale posledni tyden uz nemluvil a to vyhradni pravo mela jeho pritelkyne (posledni tyden = jeho zena). ta svatba byla ze dne na den, ani den predtim a ten den nemel morfium, i kdyz musel mit strasne bolesti.. nepozval nas. nedovedu nic z toho pochopit. nevim, jak se vyrovnat s necim, o cem jsem nevedela - mam vycitky, ze jsem se nezajimala, ale bylo to nakonec strasne rychly, porad rikal, ze mu ty vyvody odelaji a tak a nakonec.. jeste mne tizi, ze mi asi dva dny pred smrti neco rikal, jenze nemel hlas (psat taky uz neslo) a ja nevim, co mi rikal. bylo to hrozny, tou dobou uz jen spal, ale v ten okamzik se vzbudil a uprene se na mne dival a neco mi rikal a ja nevim, co. do snu mi stale neprichazi - uz je to skoro 3 roky. o 5 mesicu driv byl se mnou jeste na pohrbu sveho dedy, o 3 mesice driv mi umrela milovana prababicka a pak.. a posledni vec, co tu napisu - sestra (mne bylo v te dobe 24 let a sestre 21) se na mne asi 3 dny pred jeho odchodem uprimne zadivala a s takovu vaznosti, jakou jsem u ni jeste nezazila se zeptala: "myslis, ze uz to nebude dobry?" dekuji, ze jsem se tu mohla vypsat

Je hrozný to tu číst..zvlášt teď, jsme na tom totiž úplně stejně. Je to něco přes měsíc co nám tatínek odešel, taky na rakovinu:( vůbec si nedokážu představit jaký ty Vánoce budou, vlastně je ani nechci. Všechno teď pro mě ztratilo smysl. Nějak se nám to teď nedaří zvládat já se odstěhovala a obě jsme teď s mamkou samy..vídáme se málo ale víc to nejde, mám novou práci. Vlastně je teď všecko špatně ani jedný z nás ta samota na ničem nepřidává. Já se úplně uzavřela do sebe a nemůžu ani nechci komunikovat s kamarádama z rodnýho města..nejde mi to. Víte pro každýho z nás je náš táta ten nejlepší, ale já a tatínek jsme měli prostě jinej vztah, byla jsem a pořád jsem na něm závislá a vůbec to tu bez něj nezvládám. Už od malička, vlastně až do teď mi všichni říkali jaká jsem tatínkova holčička, jeho mazánek..a teď? Neumim, nechci a nemůžu tu bez něj bejt:(( nevim jak pomoct mámě a ani sobě..celou tu jeho nemoc jsme si procházely s nim a i já (vystudovala jsem zdravotnickou školu)jsem pořád doufala, v tu chvíli jsem vůbec nefungovala jako sestra..samozřejmě, že jsem se o něj starala to byla samozřejmost, ale ohledně myšlení zdravotníka jsem úplně vypla. Našli mu rakovinu v tlustém střevě, operovali ho a on se vrátil domů s tím, že bude jezdit ještě na chemoterapie a podobně..později se to vrátilo, odvezli ho do nemocnice a bylo už to tak hrozně rychlé..Nikdy bych nevěřila tomu, že takhle odejde. Byl tak mladej, ve věku 50 let nás opustil:( Na jednu stranu jsem ráda, že už se netrápí a na druhou? Chtěla bych aspoň chviličku s nim. Jenom chvilku, zase ho držet za ruku a říct mu jak moc ho miluju:( Je to pro mě tak hrozně těžký, je mi 19 a hrozně se stranim, mám teď přece úplně jiný starosti než vrstevníci a přijde mi, že jsem na všechno sama a nic už nemá smysl. Bez mojeho tatínka nejsem nic! Opravdu byl moje všecko a já i dál budu tatínkova holčička, vlastně už napořád. Jediný na co jsem pyšná je, že jsem měla a mám tak skvělýho tátu. Toho nejlepšího, v mym srdci bude napořád. Vim, že musim jít dál, ale nejde to nevim jak na to..začínám bejt dost podrážděná, nevyspalá..kolikrát i nepřiměřeně protivná.O záchvatech breku ani nemluvim.. Vůbec nevim jak se dát do kupy, kvůli mamce, ségře a zbytku rodiny:( vlastně už tu nechci dál bejt:(

Dobrý večer,čtu si tady příspěvky a musím u toho pořád brečet.Moji babičce před měsícem našli metastáze snad všude.Její 81let a doté doby to byla babička jak z pohádky.Diagnozu nezná,nechceme jí zkazit ty poslední chvíle.Na rakovinu nám umřel i děda,tak by věděla jak to s ní bude.Jen je nám jí moc líto,když jí musíme pořád lhát o tom proč nemůže chodit,a ted i proč už nevidrží ani sedět.S mamkou se o ní staráme doma.Tuší že už asi bude brzi konec,a tak nám říká že to bude dobrý.Vždycky říkala že chce umřít doma,tak jí aspon tohle můžem splnit.Neni to lehký se na ni koukat jak chřadne a strácí sílu,když před měsícem byla ještě čipera.Mamka pořád břečí a nedokáže si představit život bez ní.Já taky ne ale někdo musí být silný a držet rodinu při síle.Jen si říkáme aby neměla žádné bolesti a usla ve spánku.Bude mi moc moc chybět.

Dobrý den,

minulý pátek spáchal můj otec sebevraždu. Stále tomu podvědomě nechci věřit, ale už jsem zařídil pohřeb a vše s tím spojené, ještě mě čeká nepříjemné papírování. Nejvíc mě bolí, že jsem ani neměl šanci se s ním rozloučit a že naše vztahy nebyly poslední dobou ideální a také to, že jsme si toho tolik neřekli. Je mi 22 let a otci bylo nedožitých 47. Jsem studentem VŠ a s celou situací se snažím poprat jak jen to jde, ale nic lehkého to není, hlavně proto, že mám spoustu otázek a žádné odpovědi. Jako by toho nebylo málo, tak jsem pár dní po jeho úmrtí udělal hroznou botu, opil se a sedl za volant, samozřejmě jsem přišel o řp a čeká mě tučná pokuta. Měl jsem víc přemýšlet, táta by mi za todle chování dal řádně po tlamě, ale myslím, že všechny životní zkušenosti, ať již ty příjemné či naopak, jsou k něčemu dobré, ikdyž se tak zprvu nemusí zdát a pokud člověk ve svém životě zažije takovou bolest a podaří se mu přes ní dostat, tak ho v životě už nic nezlomí.

Dobrý večer,navštívil jsem tyto stránky o umírání v jedné z nejtěžších chvil mojeho života-umírá mi babička,metastáze v tříslech atd.,ještě to můj mozek nebere,že se blíží její konec,neboť mi byla vším,takříkajíc druhou matkou.Za sebou mám bohužel i přímou zkušenost s úmrtím svého dědy,kterého zasáhl před večeří smrtící infarkt s okamžitou zástavou srdce.Děda seděl proti mě a měl již na talíři polévku.Zničehonic se skácel ze židle,myslel jsem nejdřív,že si dělá legraci...,bohužel,veškeré oživovací pokusy byly marné.Bylo krátce před vánocemi roku 1991,silný mráz.O svém blížícím se konci možná věděl.Nyní,po 19 letech,volá děda jsoucí na věčnosti,k sobě moji babičku.Často ho prosím,aby ji tu ještě pár let ponechal.Ona se však pozvolna odebírá do jiného světa,tam,za ním,tam,kde se se svými blízkými určitě jednou setkáme.Nezapomenu na výraz klidu a uspokojení,jaký měl děda ve své tváři.Smrt asi opravdu nebolí, to jen život nese s sebou těžkosti. Přeji všem,kteří jsou nějak účastni umírání blízké osoby,hodně síly,pevné nervy .Budiž nám útěchou,že toto je osud každého člověka a že se jednou se svými milovanými setkáme ,až nastane náš čas odchodu.

Je mi 25let a v nemocnici umírá můj táta. Strašně to bolí, nevím, jak dál, jak být oporou mamce, když já sama jsem v totálních sračká... Snažím se být před ni silná, ale jak jsem sama, tak nejsem schopna zastavit ten příval slz. Jak fungovat v práci, tvářit se, že se nic neděje, být na všechny příjemná? Nejde to, bolí to. Už mě nikdy neobejme, nepohladí, neřekne, že jsem jeho holčička. Řvu tady jak želva, srdce mi puká bolestí a já nechci žít. Před 3 roky odešla babička, před rokem mi umřel děda a já se s tím dodnes nevyrovnala. Jak mám vstřebat další odchod nejbližší osoby? Kdy do přebolí, jestli vůbec? S ním odešel kus mě.

Peti, mně umřel tatínek z ničeho nic včera (48 let). Zemřel z nenadání, nejspíš mu selhalo srdíčko. Je mi 24 let taktéž a nikdy nezapomenu tu beznaděj, kdy jsem čekala s bráškem a maminmkou na zachánku, kdy jej tu přes půl hodiny oživovali. Strašně bych si přála, aby to už bylo vše za námi, ale spíš se bojím, co s námi bude..