Ahoj, je to již 10 měsíců co mi odešel muj milovaný tatinek. Od te doby ziju dal, ale uvnitř sebe jsem ztratil chuť k životu. Přeju si umřít, přeju si , abych mel rakovinu nebo me přijelo auto, proste neco, abych mohl zemřít taky. Jsem věřící, i přesto však nezvladam, ze mi odešel tatinek. Věřím v Boha, v život po smrti, ale nemám žádné znamení, nikdy za mnou tatinek nepřišel. Jen me jednou obejmul ve snu. Bojím se, ze se na me zlobí. Mel jsem se mu věnovat více, nemel jsem se s nim hádat někdy. Mel jsem mu dat vic lásky...mam stovky vyčítek. Tatinek šel vždycky tak pomalu a klidně, s úsměvem na tváři a přeju si, abych to někdy jeste viděl. Abych viděl jak jde naproti me. Jsem Bohu vděčný za to, ze jsem mel takového tatínka, ale nedokážu se smířit s tim, ze neni u me. Nikdy v životě nikomu neublížil, každy ubližoval jemu a on vždy pokorně odešel a míč neřekl. I jeho is lední týdny uvítá byly težké a v nemocnici na nej byli zlý. nechapu nic...proč to tak je...
