Dobrý den,dnes sanita odvezla mého tátu,ikdyž nevlastního do hospicu.Ležel doma na gauči,nohy v teplých ponožkách na zemi,vždycky to byl kus chlapa,ted 50 kilo kostí potažených kůží,rakovina ho změnila k nepoznání.Nikdy jsme si moc nerozuměli,ani jsme se o to nesnažili,ale za tyhle dvě poslední hodiny jsme si stačili říct beze slov vše co jsme nestačili za 40 let.Držela jsem ho za studenou ruku a hladila ji a on mě mačkal,jako by se držel záchraného kruhu. Nedá se to popsat,ale z té chlapské upracované ruky proudila láska a taky bezmoc.Brečím,a vím....tahle chvíle byla jenom naše.Najděte si každý den chvilku na pohlazení a slůvka mám tě ráda,mám tě rád,protože pak už může být pozdě a řeknou vám to jenom oči.
