Nemohu bez manžela žít.

Dobrý den,paní Majko.8.12.2022 mi zemřel manžel.byli jsme spolu 40 let a z toho rok bojovali,bohužel jsme dobojovali a já nevím co teď dál.Prostě nevím jak žít co dělat a pořád brečím.Na konci jsem ho měla už doma a vím,že to pro něj bylo vysvobození,ale ani to mi nějak nepomáhá.Děti mi neustále říkají,že jsme už víc udělat nemohli a že to musím přijmout,ale oni mají svoje životy a ten můj skončil.Jsem úplně bezradná a když čtu jak dlouho může smutek trvat,tak nevím jak to dám.Snažil se celou dobu i léčení bylo hrozné.Ale když mu doktor řekl,že je konec,že už léčit nejde,tak začal plakat a to bylo nejhorší.Máme chvilku po pohřbu,což byla také hrozná rána a ještě nás čeka uložení urny.Prostě mám pocit,že můj život je už u konce a nic nepomůže.Jiřina

Dobrý den, já jsem zatím v trochu jiné, ale také hodně bolestné situaci. Můj milovaný manžel, se kterým jsem 30 let, před rokem a půl onemocněl rakovinou slinivky. Hrozný ortel. Já jsem se po vyslovení diagnózy nejdříve držela a snažila se především zajistit vše ohledně léčby. Manžel nastoupil do nemocnice na složitou operaci k vyjmutí nádoru, byl covid, ani jsem za ním nemohla. V té době jsem se už složila, nespala, nejedla, zhubla jsem za měsíc 10 kg. Podržela mě naše hodná dcera, které v té době bylo 23 let. Donutila mě jít k psychiatrovi, abych se vzpamatovala a mohla být manželovi oporou, až se vrátí po operaci domů. Manžel byl v nemocnici něco přes měsíc. Když se vrátil, vážil 63 kg z původních 80. Můj smysl života byl jen v péči o něj. A tak to pokračuje. Manžel pak podstoupil ještě chemoterapii, všude jsem ho doprovázela, doma jsem o něj pečovala jako o miminko. Všechno jsme překonali, tak jako všechny starosti, které život přinesl. Vždy jsme si stáli pevně po boku. Tenhle boj nás ještě více k sobě přimknul. Víte, ještě o to víc se trápím. Nemůžu myslet na nic jiného, než na to, kdy TO přijde. U nás nejde o to jestli, ale kdy, protože lidé s touto diagnózou přežívají vyjímečně 2 až 5 let. I tohle je zázrak, že je manžel ještě s námi. Máme za sebou od stanovení diagnózy rok a půl, manžel se dostal do formy, že můžeme společně dělat věci, které jsme dělali dříve, samozřejmě v omezené míře, ale já nesmírně trpím. Manžel je ten nejhodnější člověk, tak statečný. Za celou dobu si nepostěžoval a vůbec si nepřipouští, že by se nemoc vrátila. To je dobře. Ale já trpím psychicky jako zvíře. Pořád se mi honí myšlenky, kolik času nám ještě zbývá, protože vím od odborníků, na které jsem se obrátila, že tato nemoc je nevyléčitelná, jen někdo přežije déle. Jsem tak smutná, nemůžu se ale ani vybrečet, protože se snažím být před manželem veselá a vytvářet mu stále hezký domov, tak jako to bylo před tou hroznou nemocí. Tolik moc ho miluji. Stále si říkám PROČ?? Proč my???Mám strašný strach, jaký bude konec a co bude po tom. Proto čtu tyto stránky, jak se Vy ženy, které jste již zůstaly sami, vyrovnáváte s odchodem nejbližšího člověka. Chodím ještě do práce, mám skvělou kolegyni, ale nechci ji pořád zatěžovat stejnými řečmi a brečet v práci. Víte, nevím, co je lepší, jestli když Váš nejbližší zemře nečekaně nebo rychle neboť tohle žití je také nesmírně vysilující. Manžel chodí každého čtvrt roku na pravidelné kontroly na onkologii, vždy se klepu, jaký bude výsledek. Při každém jeho banálním onemocnění jsem pod hrozným psychickým tlakem, než se situace vyjasní, že se nic neděje. Čas nezastavím a ten je proti nám. Moc se snažím užívat si každou chvilku s manželem a myslet pozitivně, ale je to tak těžké. Mojí kamarádce zemřel manžel v lednu tohoto roku. Byl od ní starší o 24 let, ve šťastném manželství byli přes 20 let. Byla jsem jí oporou a ona mně. Ale kamarádka to smutné období po smrti jejího manžela brala tak nějak celkem v klidu a nyní si našla po 7 měsících přítele. Moc jí to přeju, je veselá, zamilovaná, ale zaskočilo mě to. Rozum mi říká, že každý se vyrovnává se zármutkem jinak, ale citově mě to zatáhlo ještě do většího smutku. Možná snad i žárlím nebo závidím, že ona už se netrápí a mě to nejhorší ještě čeká. A je mi teď, když to vím, že má přítele, trapné se jí svěřovat se svými nářky, což jsme samozřejmě před tím oboustranně dělaly. Sama v sobě si to všechno neumí nějak srovnat. Ale jedno vím jistě. Moje srdce bude navždy patřit jen mému manželovi. Jen s ním má všechno smysl. Děkuju, že jsem se mohla alespoň takhle svěřit ženám, které jsou na tom ještě hůř, ale určitě mě chápou. Jana

Dobry,den pani Majko,sdilim vasi bolest a hluboky zarmutek,verte ze vam rozumim vcera to bylo devet mesicu co mi nahle behem male chvilicky zemrel manzel v naruci,bylo moje vsechno...neni jediny den ktery bych neprotrpela, neni jediny den ktery bych temer cely neproplakala,nezvladam udel opustene zeny,mm problemy se spankem ,temer nespim,nasla jsem si na techto strankach kamaradku ktery stejny osud potkal jen o mesic driv nez me,jsme pisemne v kazdodennim i nocnim kontaktu,stala se soucasti meho smutku protoze ona vi a rozumi,moc mi pomaha vypsat se ji z mych pocitu a vzajemne se drzime ,,nad vodou,,kazdy to proziva jinak a po svem,nekolikrat denne mluvim s manzelem a prosim ho at mi da silu...vim co by jsme mely a co musime,jen jsem jeste nenasla odpoved jak...verte ze i ja jsem psychicky na uplnem dne a nic od smutku a bolesti z te obrovske ztraty nepomaha,chybi mi cim dal tim vic...drzte se prosim a verte ze je nas hodne ktere na vas mysli....pokud budete chtit muzete me kdykoliv kontakatovat pres email...sdileni bolesti pomaha....

Dobrý den Majko, když jsem přišla o partnera, začala jsem velmi intenzivně hledat cokoliv, co by mi jen trošku ulevilo od nesnesitelné prázdnoty, bolesti a vzteku na život. Co by mi pomohlo, abych se necítila tak neuvěřitelně zraněně a ukřivděně. Občas jsem měla pocit, že pod tíhou bolesti snad polezu po čtyřech místo chůze nebo že z té prázdnoty doslova vyschnu jako studna. Ztrácela jsem naději a víru, že bych snad někdy zase byla "normální" a kvůli něčemu se usmála. Bylo pro mě nereálné si představit svůj smích nebo svůj mír a klid. Hledala jsem a hledala, co by mi pomohlo. Kupovala jsem ve velkém knihy na téma smrt, poslouchala nejrůznější rozhovory o smrti a nemocech, navštěvovala setkání pozůstalých, psala deník, vytvářela fotoknihy z našich fotografií a u nich se snažila vybrečet "z podoby", žádala jsem o mnohahodinová povídání s blízkými, kterým někdo zemřel, snažila jsem se ze všech sil pochopit, v čem je ten klíč zvládnout tuhle situaci.... Ať jsem však hledala sebevíc, nenašla jsem, co jsem hledala. Došla jsem postupně k závěru, že na svou bolest je každý sám a musí si ji zcela sám nést, ať má jakkoliv velkou a milující rodinu, přátele a i to nejlepší zázemí. Před truchlením, žalem a zármutkem se nejde schovat, ani mu utéct, ani ho ignorovat. Člověk se mu musí "podívat do očí" a být trpělivý a silný, protože není jiná cesta. Můj závěr mi nakonec po dlouhém truchlení přinesl diagnostikovanou depresi. Sotva jsem překonala jeden boj ze ztráty partnera, čekal na mě další boj a to o své duševní zdraví. Cítila jsem v té době, že jsem si naprosto sáhla na dno, byla jsem na nule a tak můžu dnes už říct, že od nuly se začalo lépe budovat a kráčet vpřed. Hlouběji už jsem být nemohla, takže mě čekala jen cesta výš, vstříc novým zítřkům. Přijala jsem smrt partnera, přijala jsem břemeno, které mi život naložil a každý den si sama sebe vážím za to, co jsem dokázala a mám se za to ráda. Našla jsem nového partnera, se kterým jsem se rozhodla začít novou kapitolu svého života a už vím, že můj konec to zatím nebyl.
Když to dneska takhle píši, zdá se mi to shrnutí velmi jednoduché a prosté, ale trvalo to dost let, ve kterých jsem den za dnem a minutu po minutě intensivně prožívala, co tu dnes shrnuju v pár větách.
Ze srdce Vám přeji mnoho sil, ať se nikdy neopustíte a naleznete zasloužené smíření.

Milá paní Majko, ano i já Vám chci vyjádřit hlubokou soustrast. Jak Vám všem, převážně ženám moc rozumím, máme to opravdu velice podobné, když ztratíme toho milovaného chlapa. Já jsem na tyto stránky občas chodím už 6 let, můj muž zemřel náhle při sportu - infarkt a bylo nám 50 let.
Na píšu to takto, přesto, že máme děti 3 tak v prvních chvílích se mi chtělo umřít, je to taková bolest, konec všeho, kdo to neprožil, nemůže pochopit. Víte, ono to trvá u každého jinak, než to příjme. Mně to trvalo cca 3 roky, nežli jsem se dokázala s tím nějak srovnat. Z počátku jsem vyhledala i psychložku, člověk si projde peklem. Taky jsem si vyčítala, co jsem měla a mohla udělat a jako to celé zvrátit atd. Majko, ono nic nefunguje z počátku, fakt se nejde radovat. Okolí si myslí, že když uplyne třeba půl roku, že je to za Vámi, ale tak to většinou není. Já nedokázala o svém muži ani mluvit v minulém času. Ale víte, vy musíte jít dála, my všechny, mě uklidňovalo, že nejsem sama a mám děti. Říkala jsem si co prožívají ženy, které děti nemají a možná ani přátelé. Dnes se už dokážu radovat a příjmula jsem to a život si užívám, ale řeknu Vám i teď se doma rozbrečím jak mi moc chybí. Blanka

Milá paní Majko, přijměte, prosím, moji hlubokou soustrast na odchodem Vašeho manžela. Vím o čem mluvím. Před necelými 10 měsíci mě potkalo totéž. Manžel odešel po dvou měsících vážné nemoci, byla jsem s ním do poslední chvíle. Věřte mi tedy, že přesně vím, co teď prožíváte. Nelituji jedné jediné vteřiny života s ním, nelituji ani jedné jediné vteřiny z těch posledních dvou měsíců. Proč Vám to píšu? Protože zpočátku jsem cítila vztek, smutek, zoufalství a beznaděj. Nechtěla jsem žít dál, sama, ztracená a zoufalá. Ani děti ani vnouček nemohli a ani nikdy nemohou zacelit to prázdno, které mi zůstalo.
Nesnášela jsem, jak tomu teď říkám, "zaklínadlo času" . Čas se změnil v nekonečno. Jediný smysluplný čas byl, když se mi povedlo usnout. Za těch 10 měsíců vím, že čas všechno mění. Z hysterických záchvatů pláče a zoufalství se stane smutek. Smutek všude, v mozku, srdci, v okolí. Nic nedává smysl, člověk zůstane sám.
Nakonec, a bude to trvat hodně dlouho, přijmete manželův odchod, protože Vám zkrátka nic jiného nezbývá. Budete i spát, protože budete tak strašně vyčerpaná a unavená, že ani prášky nebudou potřeba. Snad jednou přijde den, kdy i Vy začnete být vděčná za každou vteřinu. Budete smutná, budou Vám téct slzy, ale nebudete ztracená. Dostaly jsme dar, dar žít s člověkem, kterého jsme milovaly a on miloval nás. Nic v životě není víc. Už nikdy nebude nic tak, jak bylo, ale Váš muž by jistě chtěl, abyste se s tím poprala a zvládla to. Máte děti a vnoučata... možná se někdo bude zlobit, ale je to v téhle situaci "málo", ale prostě musíme. Musíme za sebe, za naše životní lásky, protože nic jiného nám prostě nezbývá.
Přeju Vám hodně síly to všechno zvládnout, věřte že máte daleko víc sil, než si myslíte!
Určitě napište, tady najdete hodně podpory od lidí, kteří zažili to co Vy. I když to teď tak nevypadá, pomůže Vám to, věřte mi. Světlana

Paní Majko, je to krátká doba, ale přesně jste popsala to, co jsme tu prožily
a prožíváme všechny. Já si sem chodím také poplakat a moc mi pomohlo se
vypsat. Z bolesti, vzteku a smutku. Už jsem psala, že jsem nenáviděla větu, časem to
přebolí. Nepřebolelo. ale člověk se s tou bolestí naučí žít. Pište , tady všichni chápou, čím
procházíte a snaží se alespon trochu ulevit. Pája