Dobrý den Majko, když jsem přišla o partnera, začala jsem velmi intenzivně hledat cokoliv, co by mi jen trošku ulevilo od nesnesitelné prázdnoty, bolesti a vzteku na život. Co by mi pomohlo, abych se necítila tak neuvěřitelně zraněně a ukřivděně. Občas jsem měla pocit, že pod tíhou bolesti snad polezu po čtyřech místo chůze nebo že z té prázdnoty doslova vyschnu jako studna. Ztrácela jsem naději a víru, že bych snad někdy zase byla "normální" a kvůli něčemu se usmála. Bylo pro mě nereálné si představit svůj smích nebo svůj mír a klid. Hledala jsem a hledala, co by mi pomohlo. Kupovala jsem ve velkém knihy na téma smrt, poslouchala nejrůznější rozhovory o smrti a nemocech, navštěvovala setkání pozůstalých, psala deník, vytvářela fotoknihy z našich fotografií a u nich se snažila vybrečet "z podoby", žádala jsem o mnohahodinová povídání s blízkými, kterým někdo zemřel, snažila jsem se ze všech sil pochopit, v čem je ten klíč zvládnout tuhle situaci.... Ať jsem však hledala sebevíc, nenašla jsem, co jsem hledala. Došla jsem postupně k závěru, že na svou bolest je každý sám a musí si ji zcela sám nést, ať má jakkoliv velkou a milující rodinu, přátele a i to nejlepší zázemí. Před truchlením, žalem a zármutkem se nejde schovat, ani mu utéct, ani ho ignorovat. Člověk se mu musí "podívat do očí" a být trpělivý a silný, protože není jiná cesta. Můj závěr mi nakonec po dlouhém truchlení přinesl diagnostikovanou depresi. Sotva jsem překonala jeden boj ze ztráty partnera, čekal na mě další boj a to o své duševní zdraví. Cítila jsem v té době, že jsem si naprosto sáhla na dno, byla jsem na nule a tak můžu dnes už říct, že od nuly se začalo lépe budovat a kráčet vpřed. Hlouběji už jsem být nemohla, takže mě čekala jen cesta výš, vstříc novým zítřkům. Přijala jsem smrt partnera, přijala jsem břemeno, které mi život naložil a každý den si sama sebe vážím za to, co jsem dokázala a mám se za to ráda. Našla jsem nového partnera, se kterým jsem se rozhodla začít novou kapitolu svého života a už vím, že můj konec to zatím nebyl.
Když to dneska takhle píši, zdá se mi to shrnutí velmi jednoduché a prosté, ale trvalo to dost let, ve kterých jsem den za dnem a minutu po minutě intensivně prožívala, co tu dnes shrnuju v pár větách.
Ze srdce Vám přeji mnoho sil, ať se nikdy neopustíte a naleznete zasloužené smíření.
