Dobrý den.
Jsem ráda,že jsem objevila lidi,kteří sdílejí stejný osud jako já.Bude to už 11 týdnů ,co mi po těžké nemoci zemřel manžel. Byli jsme spolu 47 let.Mám děti a vnoučata ,kteří se snaží za mnou o víkendech jezdit,ale když odjedou ,tak to na mě všechno padá. Nedokaži vůbec přijmout manželovu smrt.Vím že ho již nic nebolí a je to pro něj lepší,ale moje hlava to nechce přijmout.
A čím déle to je ,tím je to horší.Připadám si jak na nějakém cizím nádraží,nevím kam,nevím jak,
nevím co dělat.Připadám si úplně ztracená.
Mám pocit, že již nežiji,ale přežívám ze dne na den.Všude pusto,prázdno až mě to někdy děsí.
Mám pocit , že můj život ztratil smysl,stále jen brečím, moc mi schází.
Snažím se z toho vypsat,píši mu nekonečný dopis a to mi hodně pomáhá .Mluvím tu na něj,mám vystavené fotky z doby ,kdy jsme spolu chodili.Na ty jediné se mohu dívat,ty z nedávné doby mi vadí a nedělají mi dobře.
Nejraději bych vše prospala,je to čas kdy na to nemyslím,spím ale jen díky práškům,jinak to zatím nejde.
Ráda to tu pročítám,brečím u toho a říkám si ,proč lidé kteří za něco stály,celý život pracovaly musí takto odejít. Majka