Přidat komentář

Dobrý den všem NÁM. Nevím jak jinak to nazvat. Je to hrozně těžké ztratit milovaného partnera. V dubnu tento rok to bude "pouze " jeden rok, co mi odešel manžel. Nekuřák, nepiják, velký sportovec. Jeho odcházení trvalo pouze 3 týdny, rakovina jater, kdy už nebylo žádné východisko, žádná možnost cokoli změnit. Byla jsem s ním do poslední chvíli, do poslední vteřiny. Jak už spoustu lidí co zažili odcházení toho nejbližšího, říkají, že byli v posledních chvílích s milovaným člověkem jako ve snu, jako "v rauši" tak i já mohu říct, že si vše z posledních momentů vše nepamatuji. Spoustu věcí vám začne docházet až později. Ale pamatuji si posledních 5 minut, kdy jsem manžela držela za ruku a věděla jsem, že se blíží konec. Najednou se usmíval a řekl mi - "já jdu". A já - i když jsem věděla, že se blíží konec, jsem pořád mlela to moje "to bude dobrý". Takže jeho poslední slova byla - prosím nech mě jít. Myslím, že ti naši odcházející asi vědí kam a proč jdou. Nikdo z nás to nebude vědět, dokud nás to nepotká. Ale něco musí takto existovat. A i já jsem stále úplně mimo, stále mi čas nepomáhá, brečím, koukám na fotky atd. Kromě toho, 20 let jsme žili a já stále daleko za mořem, kde nemám jedinou kamarádku, rodina dětičky atd v Čr. Takže jsem tu sama jako kůl v plotě. Ale snažím se. Ale je mi hodně smutno. Proboha - jak já teď vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem nadávala, že třeba neuklízí ty svoje šroubováky ?? Jak ráda bych je teď sbírala. Ale kdyby se vrátil čas, stejně bychom to dělali stejně.
Jsem úplně "v kopru" jako vy. Mám tu doma jeho fotku i jeho. A není mi do smíchu, každý den s ním vstávám a připomínám si, jak mi ráno donesl kávu a večer jsme šli k počítači na film. No je to na houby.
Ale moc mi pomohly všechny vaše příspěvky, které tu píšete, ani nevíte jak. Jako že v tom nejsem sama.
Budu vám teď citovat text z filmu. Jmenuje se " Zimní příběh". Je to skvělý film a mě to moc pomohlo a pomáhá. Mimo jiné citace z tohoto filmu:
" CO KDYŽ V DÁVNÝCH ČASECH NEBYLY NA OBLOZE ŽÁDNÉ HVĚZDY. CO KDYŽ HVĚZDY NEJSOU TÍM, ZAČ JE POVAŽUJEME.
CO KDYŽ JEJICH SVIT, KTERÝ DOPADÁ NA ZEM, NENÍ SVĚTLO VZDÁLENÝCH SLUNCÍ, ALE ZÁŘE NAŠICH KŘÍDEL, DUŠÍ, JEŽ SE PROMĚNILI V ANDĚLI.
CO KDYŽ JSME VŠICHNI JEDINEČNÍ A VESMÍR NÁS VŠECHNY MILUJE STEJNÝM DÍLEM.
TAK MOC, ŽE KAŽDÉMU Z NÁS POMÁHÁ.
A MY MÁME OBČAS TO ŠTĚSTÍ, ŽE SI TO UVĚDOMUJEME.
NIC SE NEDĚJE BEZDUVODNĚ, NIC.
A JEDNOU, JEDNOHO DNE, AŽ VYKONÁME TO, CO MÚŽEME VYKONAT JEN MY, VYSTOUPÁME VZHÚRU A SPOČINEME VE VĚČNÉM OBJETÍ S TĚMI, JEŽ JSME MILOVALI NEJVÍC.
CO KDYŽ SE STANEME HVĚZDAMI ????
Já se vždycky každý večer kouknu na na oblohu a tam on je. Je fakt že brečím, ale vím že by mi řekl, ať to nedělám. Vůbec nejsem frajerka která to zvládá. A hrozně hrozně moc bych si přála, aby tu byl. Dala bych za to vše. Ale.....
A moc děkuji všem za vaše příspěvky, mě to moc pomohlo. Ale stejně budu brečet dál.
Pokud budete chtít komunikovat jsem na fac. Marta Venzhoferová (fotka šortky a červené triko na pláži)
A děkuji. A držte se. Budu se snažit i já. Marta