Milá paní Majko, ano i já Vám chci vyjádřit hlubokou soustrast. Jak Vám všem, převážně ženám moc rozumím, máme to opravdu velice podobné, když ztratíme toho milovaného chlapa. Já jsem na tyto stránky občas chodím už 6 let, můj muž zemřel náhle při sportu - infarkt a bylo nám 50 let.
Na píšu to takto, přesto, že máme děti 3 tak v prvních chvílích se mi chtělo umřít, je to taková bolest, konec všeho, kdo to neprožil, nemůže pochopit. Víte, ono to trvá u každého jinak, než to příjme. Mně to trvalo cca 3 roky, nežli jsem se dokázala s tím nějak srovnat. Z počátku jsem vyhledala i psychložku, člověk si projde peklem. Taky jsem si vyčítala, co jsem měla a mohla udělat a jako to celé zvrátit atd. Majko, ono nic nefunguje z počátku, fakt se nejde radovat. Okolí si myslí, že když uplyne třeba půl roku, že je to za Vámi, ale tak to většinou není. Já nedokázala o svém muži ani mluvit v minulém času. Ale víte, vy musíte jít dála, my všechny, mě uklidňovalo, že nejsem sama a mám děti. Říkala jsem si co prožívají ženy, které děti nemají a možná ani přátelé. Dnes se už dokážu radovat a příjmula jsem to a život si užívám, ale řeknu Vám i teď se doma rozbrečím jak mi moc chybí. Blanka
