Dobrý den, já jsem zatím v trochu jiné, ale také hodně bolestné situaci. Můj milovaný manžel, se kterým jsem 30 let, před rokem a půl onemocněl rakovinou slinivky. Hrozný ortel. Já jsem se po vyslovení diagnózy nejdříve držela a snažila se především zajistit vše ohledně léčby. Manžel nastoupil do nemocnice na složitou operaci k vyjmutí nádoru, byl covid, ani jsem za ním nemohla. V té době jsem se už složila, nespala, nejedla, zhubla jsem za měsíc 10 kg. Podržela mě naše hodná dcera, které v té době bylo 23 let. Donutila mě jít k psychiatrovi, abych se vzpamatovala a mohla být manželovi oporou, až se vrátí po operaci domů. Manžel byl v nemocnici něco přes měsíc. Když se vrátil, vážil 63 kg z původních 80. Můj smysl života byl jen v péči o něj. A tak to pokračuje. Manžel pak podstoupil ještě chemoterapii, všude jsem ho doprovázela, doma jsem o něj pečovala jako o miminko. Všechno jsme překonali, tak jako všechny starosti, které život přinesl. Vždy jsme si stáli pevně po boku. Tenhle boj nás ještě více k sobě přimknul. Víte, ještě o to víc se trápím. Nemůžu myslet na nic jiného, než na to, kdy TO přijde. U nás nejde o to jestli, ale kdy, protože lidé s touto diagnózou přežívají vyjímečně 2 až 5 let. I tohle je zázrak, že je manžel ještě s námi. Máme za sebou od stanovení diagnózy rok a půl, manžel se dostal do formy, že můžeme společně dělat věci, které jsme dělali dříve, samozřejmě v omezené míře, ale já nesmírně trpím. Manžel je ten nejhodnější člověk, tak statečný. Za celou dobu si nepostěžoval a vůbec si nepřipouští, že by se nemoc vrátila. To je dobře. Ale já trpím psychicky jako zvíře. Pořád se mi honí myšlenky, kolik času nám ještě zbývá, protože vím od odborníků, na které jsem se obrátila, že tato nemoc je nevyléčitelná, jen někdo přežije déle. Jsem tak smutná, nemůžu se ale ani vybrečet, protože se snažím být před manželem veselá a vytvářet mu stále hezký domov, tak jako to bylo před tou hroznou nemocí. Tolik moc ho miluji. Stále si říkám PROČ?? Proč my???Mám strašný strach, jaký bude konec a co bude po tom. Proto čtu tyto stránky, jak se Vy ženy, které jste již zůstaly sami, vyrovnáváte s odchodem nejbližšího člověka. Chodím ještě do práce, mám skvělou kolegyni, ale nechci ji pořád zatěžovat stejnými řečmi a brečet v práci. Víte, nevím, co je lepší, jestli když Váš nejbližší zemře nečekaně nebo rychle neboť tohle žití je také nesmírně vysilující. Manžel chodí každého čtvrt roku na pravidelné kontroly na onkologii, vždy se klepu, jaký bude výsledek. Při každém jeho banálním onemocnění jsem pod hrozným psychickým tlakem, než se situace vyjasní, že se nic neděje. Čas nezastavím a ten je proti nám. Moc se snažím užívat si každou chvilku s manželem a myslet pozitivně, ale je to tak těžké. Mojí kamarádce zemřel manžel v lednu tohoto roku. Byl od ní starší o 24 let, ve šťastném manželství byli přes 20 let. Byla jsem jí oporou a ona mně. Ale kamarádka to smutné období po smrti jejího manžela brala tak nějak celkem v klidu a nyní si našla po 7 měsících přítele. Moc jí to přeju, je veselá, zamilovaná, ale zaskočilo mě to. Rozum mi říká, že každý se vyrovnává se zármutkem jinak, ale citově mě to zatáhlo ještě do většího smutku. Možná snad i žárlím nebo závidím, že ona už se netrápí a mě to nejhorší ještě čeká. A je mi teď, když to vím, že má přítele, trapné se jí svěřovat se svými nářky, což jsme samozřejmě před tím oboustranně dělaly. Sama v sobě si to všechno neumí nějak srovnat. Ale jedno vím jistě. Moje srdce bude navždy patřit jen mému manželovi. Jen s ním má všechno smysl. Děkuju, že jsem se mohla alespoň takhle svěřit ženám, které jsou na tom ještě hůř, ale určitě mě chápou. Jana
