Přidat komentář

Paní Majko, je to velice těžké, a vůbec netuším, jestli se s tím člověk nějak dokáže vyrovnat. Žijete v té hrůze velmi krátce; možná jednou přijde chvíle, kdy pochopíte, že nic víc jste udělat nemohla. Starala jste se o manžela v době jeho nemoci a jistě jste dělala všechno tak, jak jste cítila, že je to nejlepší. Některé bitvy se prostě vyhrát nedají. I já cítila výčitky, jestli jsme něco neudělala špatně. Nakonec mi tak nějak došlo, že když všechno děláte s láskou, špatně to být nemůže.
Té lítosti rozumím, nedávno jsem jela tramvají a se mnou jel starší manželský pár. Ta paní neustále vykládala manželovi, jak celý život chtěla zahrádku, jak teď nemají kam jezdit, jak on se o nic nepostaral - bylo mi z toho úzko. Bojovala jsem s touhou té paní říct, ať je šťastná že ho má, že všechny zahrádky a peníze světa nakonec vůbec nic neznamenají. Neudělala jsem to, měla jsem strach, že souvisle nedokončím větu. Teprve když tohle člověka potká, zjistí, že nic nedává smysl, když zůstane sám.
Paní Majko, je před Vámi dlouhá bolestná cesta. V pátek to bude 10 měsíců, co mi manžel odešel. Prázdnota se stala součástí mého přežívání, zoufalství se přetavilo na všudypřítomný smutek, po večerech stávám v otevřeném okně a koukám tam někam nahoru, tečou mi slzy a s vděčností vzpomínám na každou chvilku, kterou jsem měla to štěstí po bodu manžela prožívat. Vím, že už nikdy nebude nic tak, jako dřív. Přemýšlím, jak by bylo jemu, kdyby se situace obrátila. Upřímně říkám, že bych mu tohle nepřála. Snad to tak mělo být, odešel klidně, smířený, držela jsem ho za ruku. Také bych chtěla takhle odejít, ale to on měl to štěstí. Mě nezbývá, než s tím nějak žít dál a utěšovat se tím, že on už netrpí. Nějak to zvládneme, jak ukazují tyhle stránky. Musíme, nic jiného nám nezbývá.
Držte se, Majko, přeju nám všem tady hodně hodně sil, budeme je potřebovat. A jednou přijde den, kdy se snad zase sejdeme. Jen snad můžu mít přání, ať to netrvá moc dlouho...