Milá paní Majko, přijměte, prosím, moji hlubokou soustrast na odchodem Vašeho manžela. Vím o čem mluvím. Před necelými 10 měsíci mě potkalo totéž. Manžel odešel po dvou měsících vážné nemoci, byla jsem s ním do poslední chvíle. Věřte mi tedy, že přesně vím, co teď prožíváte. Nelituji jedné jediné vteřiny života s ním, nelituji ani jedné jediné vteřiny z těch posledních dvou měsíců. Proč Vám to píšu? Protože zpočátku jsem cítila vztek, smutek, zoufalství a beznaděj. Nechtěla jsem žít dál, sama, ztracená a zoufalá. Ani děti ani vnouček nemohli a ani nikdy nemohou zacelit to prázdno, které mi zůstalo.
Nesnášela jsem, jak tomu teď říkám, "zaklínadlo času" . Čas se změnil v nekonečno. Jediný smysluplný čas byl, když se mi povedlo usnout. Za těch 10 měsíců vím, že čas všechno mění. Z hysterických záchvatů pláče a zoufalství se stane smutek. Smutek všude, v mozku, srdci, v okolí. Nic nedává smysl, člověk zůstane sám.
Nakonec, a bude to trvat hodně dlouho, přijmete manželův odchod, protože Vám zkrátka nic jiného nezbývá. Budete i spát, protože budete tak strašně vyčerpaná a unavená, že ani prášky nebudou potřeba. Snad jednou přijde den, kdy i Vy začnete být vděčná za každou vteřinu. Budete smutná, budou Vám téct slzy, ale nebudete ztracená. Dostaly jsme dar, dar žít s člověkem, kterého jsme milovaly a on miloval nás. Nic v životě není víc. Už nikdy nebude nic tak, jak bylo, ale Váš muž by jistě chtěl, abyste se s tím poprala a zvládla to. Máte děti a vnoučata... možná se někdo bude zlobit, ale je to v téhle situaci "málo", ale prostě musíme. Musíme za sebe, za naše životní lásky, protože nic jiného nám prostě nezbývá.
Přeju Vám hodně síly to všechno zvládnout, věřte že máte daleko víc sil, než si myslíte!
Určitě napište, tady najdete hodně podpory od lidí, kteří zažili to co Vy. I když to teď tak nevypadá, pomůže Vám to, věřte mi. Světlana
