Sabina
•
1. ledna 2022
•
Truchlení

Maminka

Dobrý den, jsem na těchto stránkách denně, pročítám všechny ty příběhy. Moje maminka zemřela posledního března a chybí mi každým dnem čím dál víc, do vánoc jsem se tak nějak držela i když všichni ti veselí kolegové v práci, kteří se bavili o vánocích a dárcích jak se těší, mě zrovna moc nepřidávalo. Kolikrát jsem viděla něco co by se mamince líbilo a jak ráda bych jí to koupila , ale už nemůžu, vždyť i stromeček jsem nastrojila jen kvůli ní, říkala jsem si že ho třeba vidí a jak by se jí líbil. Na Štědrý den večer to na mě tak nějak padlo a přijde mě, že je to teď ještě všechno horší. Minulý rok v lednu měla začat s další chemoterapií, věřila že jí to zase pomůže a aspoň nějakou dobu tady ještě bude, těšila se jak spolu budeme chodit s pejskem na procházky, ale pak byla jen na jedné a všechno to šlo do háje. Zbylo mě tady jen prázdné místo, každý den brečím. Nevěřím, že by to bylo někdy lepší. Přeji všem tady hodně sil a pokud je to vůbec možné, trochu šťastnější rok.
17 reakcí Vložit vlastní příběh
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. ledna 2022
Dobrý den, jsem také jedna z těch, která přišla o maminku. Byla sice už velmi stará, ale čilá, nemoc se projevila až v lednu 2020. Bohužel, v noci při cestě na toaletu maminka spadla. Od té doby demence a pro mne začal strašný rok. V září 2020 mi zemřel bratr, který byl od roku 2018 vážně nemocen. Diagnóza - asi rakovina plic, ale ani po náročných vyšetřeních se lékaři nedovedli vyjádřit jasně. Doporučena byla operace, ale lékař bratrovi řekl, že operaci nemusí přežít. Jedině operace však mohla ukázat, zda se jedná o rakovinu nebo nezhoubný útvar. Ani opakovaná bronchoskopie nepodala jednoznačný výsledek. Bratr podepsal negativní reverz a operaci nepodstoupil. Psala jsem i do protonového centra v Praze, odbyli mne tím, že nejdřív operace, pak protonová léčba. Bezmoc obrovská. Řekla jsem si, že budeme bojovat a objednala bratrovi lázně. Od září 2018 do konce roku 2019 bratr s menšími přestávkami trávil čas v lázních nebo v lázeňských městečkách, kde se mu velice líbilo, našel si i nového přítele. Začaly však potíže s chůzí, slabost, motání hlavy. Bratr bydlel v bytě asi 30 km od našeho rodného domu. Jezdila jsem za ním jednou, někdy dvakrát týdně. Pořád jsem se nechtěla vzdát naděje a doufala, že bude lépe. Proč píšu o bratrovi? Všechno souvisí se vším. Bratr odmítal jezdit k nám domů, bylo to celé velice komplikované. Měl výhrady vůči mamince, nedovedl ji odpustit nějaké staré křivdy. Postupně jak přicházely nemoci a stárnutí, byl hodně zatvrzelý a nic se s tím nedalo dělat. Spolu jsme měli velice pěkný vztah, byl to můj zlatý bratr se spoustou chyb, které jsem mu pořád ráda promíjela, dobře jsme spolu vycházeli. On hodně kouřil a rád si také vypil, což nakonec vedlo k jeho konci. Jinak byl velmi chytrý a inteligentní, ale svých nešvarů se nevzdal až do konce. Přišel tedy rok 2020, jak uvádím výše, v polovině ledna maminka při cestě na toaletu spadla, jela jsem s ní na rentgen, zlomené nic. Byl to však spouštěč demence a začalo mé osobní peklo. Maminka se mnou bydlela v domku, tak jsem se o ni starala. Vlastně jsem se starala už dlouhodobě, ale to byla procházka růžovým sadem. Jen vaření, chystání jídla, úklid, léky, doktoři atd. Maminka svůj čas trávila na zahradě, pořád něco hrabala a kutila, do konce roku 2020 žádné projevy demence. Jak jsem byla tenkrát šťastná a nevěděla o tom! Od osudného pádu již potřebovala chodítko a toaletní židli. V té době jsem ještě chodila do práce. Denně jsem si telefonovala s bratrem, neměla jsem čas za ním jezdit, tak jsem mu zajistila nákupy a obědy. Bohužel byl na mně natolik fixovaný, že ty tři měsíce, kdy jsme byli pouze v každodenním telefonickém kontaktu, se na jeho zdraví podepsaly hrůzně. Začal koronavirus a nouzový stav, což situaci značně zkomplikovalo. Do toho práce, stav maminky se začal horšit, měla již halucinace a přestávala mě poznávat. Byla jsem vyčerpaná, ale to strašné mělo teprve přijít. V dubnu jsem konečně jela za bratrem a z jeho stavu jsem dostala šok. Nic mi po telefonu neřekl, nevěděla jsem, že je to tak vážné. Seděl na gauči, strašně oteklé nohy, zavodněné břicho. Následoval odvoz do nemocnice, arogantní a bezcitné chování lékařů, nevěděla jsem co mám dělat. Bratr mě stále prosil, abych ho z nemocnice odvezla domů, že mu nabídli hospic...strašné! Musel podstoupit pár kapáků, vypouštění vody z břicha, diagnóza cirhóza. Chtěl však být ve svém bytě, který jsem mu musela nejdříve přizpůsobit, aby tam takto nemocný mohl fungovat. Zajistila jsem stravu, asistenční službu 2x týdně, jinak jsem jezdila já a bývalá švagrová. Do toho práce a péče o mámu, na kterou jsem byla sama. Dcera občas pohlídala, ale jinak bylo všechno na mně.. Bratra tedy pustili z nemocnice na reverz a byl konečně doma. Za týden jel sanitou na kontrolu a bezcitný lékař mu vzal veškerou naději. Řekl mu: "Vy debile, vždyť umíráte." Nevím co tomu předcházelo, ale tento lékař( Mudr. Martin Hanousek), uspíšil bratrův konec. Přestal dodržovat dietu, užívat pravidelně léky, neabstinoval, což jsem nevěděla. Asistenční služba s ním jezdila na procházky (bratr už byl na vozíčku), kupoval se i alkohol, ale já to chápu. Bratr věděl, že mu zbývá málo času. V srpnu jsme spolu podnikli ještě jeden poslední výlet na Pustevny, kde si to bratr (ač na vozíčku) užil a já plánovala další výlet 16. září. Zajistila jsem mamince službu, ale bratr v ten den volal, že nikam nejede, že celou noc nespal. Měla jsem za ním okamžitě jet, ale nebylo to poprvé, kdy něco odmítnul a já byla vyčerpaná, naštvaná, tak jsem se rozhodla zůstat u mámy doma. Večer jsem mu ještě volala, z rozhovoru si pamatuji akorát, že říkal, že už chce umřít. Neříkal to poprvé, tak jsem tomu nepřikládala takovou váhu, pozdě teď litovat! Věděla jsem, že druhý den přijde asistenční služba. Kdyby něco, dají mi vědět. To jsem si naivně myslela. Druhý den volám večer jako vždy, ale bratr mi to nevzal ani po pátém volání. Následující den ráno telefonuji asistenční službě a s hrůzou si vyslechnu, že bratr komunikoval, ale neuměl se dostat ke dveřím, aby je otevřel, pak přestal komunikovat. Přijeli hasiči, odvrtali zámek, bratr seděl na gauči, asistence proběhla. Proč mě okamžitě neinformovali o zhoršení zdravotního stavu a zásahu, který byl v bytě proveden? Mohla jsem u něj být! Asistentka mu neposkytla ani pomoc, nezavolala lékaře, což nechápu. Znovu hasiči a násilné otevření dveří, bratr byl v bytě nalezen mrtev, policie, koroner....strašné!!!! Výčitky svědomí mě budou pronásledovat do smrti a také zlost za zanedbání péče ze strany asistentky, která bratra viděla naposledy živého. Co jsem měla udělat a neudělala, kdybych tam jela, kdybych to věděla atd. Pozdě!!! Přišla jsem o milovaného bratra, který umíral osamocen, děsivých představ se už nezbavím. Do toho maminka,. které se demence stále zhoršovala. Nevěděla už kdo je, kdo jsem já, kde je, že měla syna atd. Pořád chtěla jít domů, nechtěla brát léky, schovávala klíče...bylo těžké prožívat šílený zármutek a starat se o maminku. Někdy jsem se neudržela a něco ji ze zoufalství řekla. Naštěstí to příliš nevnímala. Nastal rok 2021 a z mámy se pomalu stával ležák. Už jsem ji musela zvedat, dávat do křesla, být u ní. Skončila jsem v práci a byla s ní 24 hodin denně. Koncem března jsem ráno zjistila, že maminka má pravou ruku strašně oteklou a nalitou krví. Odvezla jsem ji na rentgen, nic zlomeného nebylo. Lékaři nevěděli co to může být. Nikdo neporadil, jen mast a masírovat. . Za maminkou docházely sestřičky z péče, dělaly odběry. Obvodní lékařka, přes mé protesty, nechala maminku odvézt do nemocnice na transfůzi krve. Volala jsem tam a prosila, aby mi maminku po nezbytném zákroku okamžitě přivezli domů Zakázala jsem veškerá vyšetření, aby ji už netrápili. Byla tam dva dny, volala jsem do nemocnice nejméně 5x a pokaždé hovořila s jiným lékařem. Bylo mi řečeno, že maminka je ve vážném stavu a může mi doma umřít. Přesto jsem trvala na svém, neboť v té době maminka již nekomunikovala, neotvírala ústa, nejedla sama. Nemohla jsem ji tam nechat osamocenou. Na mé naléhaní mi ji přivezli domů a byla v hrozivém stavu. Samé proleženiny, otoky končetin a absolutní nehybnost. Maminka neuměla hýbat ani rukama, nehybné nohy a na hrudníku přilepena opiová náplast, kterou jsem ihned sundala. Viděla jsem tu nemocniční péči o starého člověka, ten absolutní nezájem, hluboké proleženiny! Do nemocnice ji vezli s jednou proleženinou, která byla řádně léčena. Po návratu měla 5 proleženin. Měla jsem půjčenou polohovací postel s antidekubitní matrací. Musela jsem maminku každé dvě hodiny polohovat, což bylo pro ni bolestivé a já to těžce nesla. Proleženiny vypadaly hrozně, koupila jsem v lékárně Actimaris vodu a gel, ale nic nepomáhalo. Stravu jsem dávala kašovitou a plnou vitamínů, ale mamince se už špatně polykalo. Dávala jsem ji to stříkačkou a pořád ji pobízela, aby jedla. Přitom jsem viděla, že odchází, ale zoufale jsem si to nechtěla připustit. Nevadilo mi mytí, přebalování, udělala bych všechno na světě, ale stav se nelepšil. Přišel osudný den. Ráno sestra z péče ošetřila proleženiny, pak jsem dala mamince výživný tvarohový kokteil a čaj. Ještě polykala, ale špatně. Pak jsem ji otočila a nechala odpočívat. Na oběd jsem uvařila krémovou květákovou polévku, kterou jsem ji chtěla dát. Všimla jsem si, že má teplotu, tak jsem ji nejdříve dala Paralen. Teplota se snížila a já chtěla maminku nakrmit. Zvedla jsem ji do sedu a dala do úst trochu polévky. Už nemohla vůbec polykat a všechno šlo ven i s trochou krve. Začala rychle a chrčivě dýchat. Myslela jsem, že to přejde, měla podobný stav už jednou. Nechala jsem ji v klidu ležet na boku, maminka už mě asi nevnímala. Po nějaké době jsem zkoušela dát trochu čaje, ale opět šlo všechno ven. Byla jsem na tu hrůzu strašně sama a nevěděla co dělat. Volala jsem do hospice, kde mi řekli, že se starají jen o pacienty v terminálním stadiu rakoviny, záchranku jsem nevolala, nechtěla jsem ji už trápit a nechat převážet zpět do nemocnice, kde by stejmě zemřela. Obvodní lékařka již neordinovala, tak jsem jen u maminky seděla a hladila ji. Pořád jsem říkala, že ji mám moc ráda. Pro jistotu jsem ji nalepila morfinovou náplast. Maminka dýchala zrychleně, ale asi už o sobě nevěděla. Byla přibližně jedna hodina v noci, sedla jsem si na gauč vedle maminky a na chvilku zavřela oči. Usnula jsem a probudilo mě hrozivé ticho. Maminka už nedýchala. Zemřela v červnu dva měsíce po návratu z nemocnice. Stále si vyčítám, že jsem usnula v takovou dobu. Nejde ani popsat zoufalství, které jsem prožívala při péči o maminku, nemohla jsem ji ani chytit za ruku, hned ji praskala kůže, z nohy ji vytékala voda....hrozné! Bratr je rok a půl mrtev, maminka půl roku. Bolest strašná a nezvládnutelná, stále na oba myslím, stále si říkám kdyby... Tak strašně mi oba chybí. Mám dceru a manžela. Pomohli mi jen to nejnutnější na mé požádaní. Zvednutí, chvilkové pohlídaní a hned pryč. Ve smrti jsem byla s maminkou sama. Bydlely jsme celý život v jednom domě, všude ji vidím. Proč musí člověk tak nelidsky trpět? Umírající při umírání a pozůstalý po zbytek života. Ten smutek se nedá zvládat. Snažím se fungovat, plním úkoly jako robot, Vánoce jsem připravila a přežila, nic mě však už nebaví.. Mám šutr na srdci a neumím se z ničeho radovat. Stále mám ty hrůzy před očima a připadá mi, že se to stalo včera. Čas nic neléčí. Nevím co dál dělat. Bůh prý naloží člověku kolik unese, ale v mém případě je to příliš. Říkám si, že vždy může být ještě hůř, snažím se fungovat, ale moc mi to nejde. Bohužel. Všem přeji hodně síly. Smrt blízkých je nejtěžší zkouška, kterou každý musí jednou projít. Budou nám chybět navždy!

Jana
Henrieta
•
7. ledna 2022
Milá p. Janka, musím vám napísať, že váš príbeh ma totálne dostal. Veľmi vás obdivujem ako ste všetko zvládli. Ja by som sa na vašom mieste už dávno zosypala. Ale chcem vám povedať, že hlavne si nič nevyčítajte. Urobila ste všetko možné, čo sa len dalo, dokonca ste šikovnejšia ako samotní lekári. Bohužiaľ v dnešnej dobe sú ľudia pre lekárov ako kus dobytka, odbijú vás ako psa. Ale vy by ste si zaslúžili diplom za to, ako ste sa starali o brata a mamu. Tiež súhlasím s vami, že vidieť umierať blízkych je to najťažšie, je to ťažké aj pre nich ako aj pre nás a po smrti najbližších ostáva na duši obrovská bolesť, ktorá sa ťažko hojí, pretože svojich blízkych milujeme a celý život nám budú chýbať. Pani Janka držte sa, máte môj obdiv, ste silná a šikovná žena a ak vám môžem poradiť žite najviac pre dcérku, ktorá vás iste potrebuje. Prajem mnoho síl (ja som tiež stratila mamu), viem aké to je žiť bez nej. Rany na duši sa otupia, ale chce to veľa času. S pozdravom Henrieta
Jana
•
7. ledna 2022
Milá paní Henrieta, moc Vám děkuji za to, že jste na můj příspěvek reagovala, děkuji za povzbuzení a opravdu hřejivá slova. Udělala jste mi velkou radost! Zatím se neumím ani pořádně zamyslet, smutek mě doslova ochromil. Nemohu to s nikým rozebírat, lidé chtějí slyšet jen pozitivní věci. Plácám se v těch myšlenkách sama a včera jsem to už nevydržela, tak jsem napsala, abych se aspoň trochu zbavila bolesti. Snažím se bojovat, ale zatím mi to nějak nejde. Vaše slova si vezmu k srdci a snad si jednou přestanu vyčítat. Milovala jsem bratra i maminku a teď zbyla jen obrovská prázdnota. Trápí mě hlavně, že bratr musel zemřít v bytě sám na vykrvácení z jícnových varixů, maminka umírala velmi těžce, tak to mám stále před očima. Táta mi zemřel náhle, ale je to už dávno, bylo mu 49 let. Také mne to tenkrát zlomilo. Zůstala jsem z rodiny sama. Manžel mi není oporou, nechápe a ani se nesnaží pochopit. Podle něj uplynulo již hodně času, ale mi připadá, že je to čím dál horší, neboť v prvních měsících člověk žije jako ve snu a nechce uvěřit, že je to navždy. Musím každý den bojovat sama se sebou, abych opět nabrala nějakou sílu. Vy jste také přišla o maminku, tak se umíte vcítit do druhého člověka. Ještě jednou děkuji, přeji vše dobré a hlavně hodně zdraví Vám a celé Vaší rodině. Mějte se hezky. Jana
Henrieta
•
8. ledna 2022
Drahá pani Janka, som veľmi rada, že som vás mohla aspoň trochu utešiť. Viem, sa do vás vcítiť, lebo som to sama zažila. Moja mama zomrela pred 8 rokmi na rakovinu. Ja som sa ani nemohla o ňu starať, pretože keď prišla do nemocnice za ňou, lekári ju ani nechceli veľmi púšťať dolu z postele, pretože sa jej rozpadávali kosti (4. štádium rakoviny), mala aj vodu v bruchu, vyzerala ako tehotná v 9 mesiaci, štyri dni pred jej smrťou sa jej roztrhali črevá, lekár musel urobiť vývod a keď ju rozrezal, tak jej ani črevá nebolo vidno kvôli metastázam. Mama zomrela na rakovinu prsníka, metastázy už boli v celom tele. Doma byť nemohla, pretože ja by som jej pomôcť nevedela, nie som lekár a doma by mi bola zomrela, bola by ju zaliala voda. Ona už došla do nemocnice len zomrieť. A bolo to pred Vianocami. Ja som brala upokojujúce lieky, lebo pozerať na zomierajúcu mamu bolo pre mňa strašné. Ledva som prežila Vianoce v roku 2013, ale pred očami to mám dodnes. Tiež manželovi nemôžem stále o tom hovoriť, lebo tiež ma nechápe, hoci jemu otec v roku 2006 zomrel na rakovinu. Ale ja som strašne citlivá osoba. Mám ešte 71 ročného otca, ktorý je vitálny, ale keď si predstavím, že raz príde deň keď ho budem musieť dávať do hrobu, tak mi je už teraz zle a pritom viem, že taký deň raz príde. Ale vy ste veľmi statočná, lebo to, čo ste dokázala - tak dobre sa postarať o blízkych a určite ste to robila z lásky k nim - tak to by dokázal len málokto. Len si hlavne nič nevyčítajte, pretože psychicky vám to nepomôže, skôr môžete byť na seba hrdá, že ste vynikajúco všetko zvládli. Snáď naši blízki budú zhora na nás dávať pozor a ja raz do budúcna dúfam, že sa spolu všetci na druhom brehu stretneme a budeme navždy spolu. A rozhodne nevešajte hlavu, čas zahojí mnoho rán a ja dúfam, že raz sa budete môcť radovať aj z vnúčat - keďže máte dcérku a budú aj veselšie obdobia ako sú teraz a musím povedať, že u vás je to ešte len krátka doba odchodu vašich blízkych a prvý rok je najťažší. Ale prajem vám, aby ste všetko ustáli. Som si istá, že sa vám to podarí, lebo ste silná osobnosť. Držte sa a prajem hodne síl. Henrieta
71 člověk vyjádřil účast.
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
8. ledna 2022
Milá paní Henrieto, je mi moc líto, že Vaše maminka musela tak hodně trpět, hnusná nemoc! Vůči smrti jsme absolutně bezmocní. Můžeme se vzepřít a bojovat, můžeme se snažit umírajícímu život trochu prodloužit, ale nakonec smrt stejně přijde a je konec. Celý život jsem se o své blízké strašně bála, stále mi přicházelo na mysl, že mi mohou umřít a jak to zvládnu... no, nepomohlo nic. Bojím se stále, ale vím, že je to zbytečné. Říká se, že jedině smrt je spravedlivá. Bohužel není spravedlivý způsob umírání a nakonec ani ta smrt není úplně spravedlivá. Svíčku má někdo kratší, někdo delší a vždy nesmírně bolí, když nám milovaní odejdou. Je to navždy, ale člověku to dojde až po dlouhých měsících. Snažím se žít a plnit úkoly, ale je to těžké. Měla jsem debatu s knězem. Řekl mi, že musím své milované propustit, aby mohli jít dále. Vše je jak má být a našim blízkým je už dobře. Mám to prý vše přenechat Bohu. V modlitbě se praví - buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi - no, já s tím mám velký problém. Kéž bychom se jednou mohli všichni setkat! Kněží mají jasno a žádné pochybnosti. Někdy jim to závidím. Každý člověk, který přijde o svého milovaného, zná ten každodenní stísněný pocit na hrudi. Toho se nejde zbavit. Chvíli truchlím pro bratra, pak pro maminku a tyto bolesti se prolínají. Nejraději bych sebou flákla na zem a řvala jako malé děcko. Před rodinou se ovládám, ale v domě jsou naštěstí prostory, kde jsem sama. Rozumem vím, že se nic nedá vrátit, srdce to však nechce pochopit. Těším se na spánek, že mi snad aspoň jeden z nich přijde do snů. Každému tady na diskuzi přeji hodně síly k překonání těžkého období života. Děkuji Vám za pochopení, povzbuzení a také za to, že jste hodná a empatická žena. Vašemu tatínkovi, Vám i dcerkám přeji hlavně zdraví! Myslete na to, že tatínek žije a můžete být spolu. Ať to vydrží co nejdéle. Jsme tady všichni na jedné lodi. Jana
Henrieta
•
9. ledna 2022
Milá p. Janka, ďakujem za vaše slová, máte pravdu - tá rakovina je strašná nemoc. Bohužiaľ príde ako blesk z neba a sme všetci bezmocní. Tiež som sa rozprávala s kňazmi (o mojej mame musím napísať, že bola veľmi veriaca žena, často sa modlila s knižkou v ruke) a kňazi vždy povedia, že sa máme modliť za zosnulých, to im pomáha a tak som chodila k hrobu dedka, babky a potom už aj mamy zapaľovať sviečky, občas upratať hrob a modliť sa. Čo iného mi zostávalo? Tiež som taká podobná ako vy v tom, že keď mama žila, tak som sa vždy o rodičov strašne bála, aby sa im nestalo niečo zlého. Ako dieťa som čakávala mamu kedy príde z práce domov a keď som ju videla prichádzať, tak som sa potešila, že došla v poriadku domov. Chápem vás, že striedavo truchlíte za bratom aj mamou, veď stratiť 2 ľudí je veľa. Moja mama zomrela v decembri (prosinec) 2013 a pred ňou zomrela jej mama - moja babka a to bolo v januári (leden)2012, čiže v priebehu ani nie 2 rokov som prišla tiež o 2 osoby, lenže u babky som to brala inak - ona mala už 83 rokov (zomrela na zápal pľúc), ale nikdy by ma nenapadlo, že mama pôjde tak rýchlo za ňou a mama mala len 63 rokov. Mamina smrť ma dostala do kolien a vyslovene som brala lieky na upokojenie, aby som vôbec žila. Mama zomrela pred Vianocami, ja som v tom čase mala dovolenku a po Novom roku keď som sa vrátila do zamestnania, tak kolegovia nevedeli, či mi majú skôr povedať Šťastný nový rok alebo úprimnú sústrasť. Strašná doba to vtedy bola. Keď myslievam na mamu, tak sa mi niekedy stáva, že mi príde do sna a sú to pekné sny, kde mám najlepší pocit, lebo je to také ako keby tá mama pri mne žila. Ale keď sa zobudím som v krutej realite, že tu mama nie je. Teraz si užívam s otcom pekné chvíle, bozkávam ho na tvár - kým ešte žije, za všetko mu zvyknem poďakovať, aby sa dobre cítil, pretože otec by sa pre mňa rozkrájal - on bol vždy obetavý, rozumiem si s ním, je pre mňa väčšou oporou ako môj manžel. Dcéry sú už väčšie, moc im nerozumiem, sú v puberte a tá nimi plieska, majú taký svoj život a svoje záujmy, ja idem bokom, tak trávim čas s otcom. Tá maminka mi vždy bude chýbať, tak ako všetkým, ktorí ju stratili, snáď sa spolu raz všetci stretneme. Tomu verím ja. P. Janka držte sa a aj všetci ostatní, ktorí stratili svojich drahých. Henrieta z Bratislavy
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. ledna 2022
Milá Henrieta, ani nevíte jak Vám rozumím. Já jsem teď byla nemocná, tak jsem neměla sílu reagovat a psát, ale myslela jsem na Vás. Najednou jsem se zhroutila. Pořád sama v těch myšlenkách, nikdo mě nechápe. Pořád jsem si myslela, že to musím dát, ale bohužel, ta ztráta mě ubíjí. Když zemře bratr a potom maminka, je to hrozné. Také jak oba zemřeli, to není dobré pro smíření se se smrtí. Já vím, že pokud chci žít, tak se s tím musím nějak vyrovnat, Já si však nejsem jistá, zda vůbec ještě chci žít. Snažím se jak můžu, ale nemám žádnou radost. Manžel i dcera to nechápou. Tak jsem si řekla, že musím sama bojovat a vrátit se k tomu, co mi dělalo radost. Mým koníčkem je malování obrazů. Měla jsem už několik výstav a dvě vernisáže. Bohužel, již dva roky nemaluji,, neumím se soustředit, neumím nic. Pořád myslím na bratra, mámu a to mě ničí. Co dál? Já nevím jak se s tím vyrovnat. Milá Henrieto, děkuji Vám.
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. ledna 2022
Milá Henrieta, ani nevíte jak Vám rozumím. Já jsem teď byla nemocná, tak jsem neměla sílu reagovat a psát, ale myslela jsem na Vás. Najednou jsem se zhroutila. Pořád sama v těch myšlenkách, nikdo mě nechápe. Pořád jsem si myslela, že to musím dát, ale bohužel, ta ztráta mě ubíjí. Když zemře bratr a potom maminka, je to hrozné. Také jak oba zemřeli, to není dobré pro smíření se se smrtí. Já vím, že pokud chci žít, tak se s tím musím nějak vyrovnat, Já si však nejsem jistá, zda vůbec ještě chci žít. Snažím se jak můžu, ale nemám žádnou radost. Manžel i dcera to nechápou. Tak jsem si řekla, že musím sama bojovat a vrátit se k tomu, co mi dělalo radost. Mým koníčkem je malování obrazů. Měla jsem už několik výstav a dvě vernisáže. Bohužel, již dva roky nemaluji,, neumím se soustředit, neumím nic. Pořád myslím na bratra, mámu a to mě ničí. Co dál? Já nevím jak se s tím vyrovnat. Milá Henrieto, děkuji Vám.
64 lidé vyjádřili účast.
Henrieta
•
24. ledna 2022
Milá Janka, cítim, že mi rozumiete, však nás spája smrť našich drahých. Ja vám ešte chcem napísať, že po maminej smrti k nám domov prišla teta (ocova sestra) a vyslovene do mňa hučala, že musím žiť pre dcéry. Mne sa vtedy tiež zrútil svet, keď mama zomrela a všetko mi bolo jedno. Nemala som žiadnu silu žiť. Otec sa mi všemožne snažil nahradiť mamku, ale otec nie je mamka. Otec chodil vždy do práce a keď z nej príde, tak ide si odpočinúť k televízoru a s mamou bola sranda, vždy sme spolu rozprávali, riešili rôzne bežné veci. Bez mamy tu ostal smútok. Tiež som teraz pred 2 mesiacmi mala operáciu kolena a na 100% viem, že keby mama žila, určite by mi pomohla a stačilo by aj to, keby len pri mne sedela a držala ma za ruku. A ja už po 8 rokoch smrti mamky som s tým bola zmierená, ale ako som teraz prišla z nemocnice domov všetko akoby na mňa doľahlo. Opäť po 8 rokoch mi začalo byť smutno za mamou, že ma nevidí ako sa po operácii trápim a aj na psychike mi tá operácia moc nepridala. V poslednom čase ma už aj kosti bolievajú, beriem aj vitamíny, ale viem, že keby tu mama bola, nič by som nepotrebovala. Stačila by mi jej prítomnosť. Čím som staršia, tým začínam byť plačlivejšia. Ja viem, že na svojich drahých myslíte často a ešte to naozaj bude dlho trvať, lebo smrť je to najhoršie, čo si musíme prežiť. Ešte vám chcem napísať, keby vám bolo najhoršie a aby ste v tom vašom smútku neostávali sama, tak skúste navštíviť aj psychologičku - ale ozaj dobrú - takú čo vás pochopí. Mňa môj brat nasilu dokopal k psychologičke - to bola milá žena a trochu mi to pomohlo. Radila mi chodiť do rodiny na návštevy (keďže to bolo v období Vianoc) a tam som si trochu uľavila a aj som s členmi rodiny rozprávala o mame. A ešte som dostala od obvodného lekára lieky na uvoľnenie, aby som vôbec spala, lebo som sa bála, že po maminej smrti nebudem môcť spávať a tak mi ochotný doktor predpísal liek Frontin - taký na ukľudnenie a trochu aj na spanie, ktorý som pol roka užívala a potom som ho vysadila, lebo som sa bála návyku na liek. Ale chvalabohu po pol roku som už bola schopná spať aj bez lieku. Ale aj tak tá mama strašne chýba, najviac ma trápi, že jej nemôžem nič povedať. Ak sa vám bude dať, možno to bude po čase, skúste zase maľovať, možno vás to bude aj ukľudňovať, alebo robte to z lásky k mame a bratovi, ako keby ste maľovala pre nich. Snáď to trochu bude taká terapia. Držím moc palce, aby vám raz bolo aj lepšie na duši, ale to ozaj chce veľa času. Henrieta
63 lidé vyjádřili účast.
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
8. ledna 2022
Paní Jano, NIKDY NIKÝM ! (natož manželem) si nenechte diktovat jak se máte cítit, jak máte prožívat bolest nebo jak dlouho!!!!! Máte zcela pravdu, že první měsíce po ztrátě člověk ještě "dojíždí" na adrenalin, co ho pohání (takový lidský setrvačník). Ale (alespoň u mě) čím déle jsme odděleni od milovaného člověka, tím to hůř a bolestněji snášíme a uvědomujeme si tu bezmoc, stesk, zármutek, bolest. Jste teď unavená a vyčerpaná, ale sílu zase naberete. Jste úžasná, protože to co jste zvládla by ne každý vůbec byl ochoten podstoupit. Držte se. Jak tady vidíte, nejste určitě sama a u někoho pochopení vždy najdete - i když to nebude zrovna tedy manžel.
72 lidé vyjádřili účast.
k
•
7. ledna 2022
Dobry vecer Jano, starala jsem se sama o tatinka s rakovinou.do posledni chvile, ale Vas zivotni pribeh me dojal. Jste borec. Opatrujte se.k
Jana
•
8. ledna 2022
Dobrý večer K, moc Vám děkuji. Starat se o tatínka s rakovinou je velmi těžké. Máte můj obdiv!
Přeji Vám hodně zdraví a síly. Jana
72 lidé vyjádřili účast.
Sona
•
6. ledna 2022
Dobry den, take nam se sestrou odesla maminka na podzim 2021 v po 9 mesicu trvajicim boji s rakovinou. Byla tak mlada, tak krasna, plna sily a zivota. Chybi nam kazdou sekundu kazdicky den, dala bych vsechno, abych ji mohla videt, abych slysela jeji hlas, zahledla jeji usmev, ktery by me aspon trochu uklidnil, chybi nam v kazde situaci, kterou zazivame, vnoucatum chybi. Take nevidim svetlo na konci tunelu, asi je jeste brzo, ale neverim, ze to nekdy bude mene bolet, maminka je jenom jedna. Preji vam vsem pevne zdravi a vezte, ze v te bolesti a zarmutku nejste sami.
82 lidé vyjádřili účast.
Henrieta
•
5. ledna 2022
Sabinka, prajem úprimnú sústrasť. Je mi veľmi ľúto, nemáte už mamu. Ja ju už nemám 8 rokov, ako naschvál zomrela pred 8 rokmi na rakovinu a tesne pred Vianocami. Tiež ma niekedy už nič nebaví, najradšej by som odišla za ňou, chodievam jej zapaľovať sviečky na hrob a občas ju prosím nech si ma vezme k sebe. Dala by som neviem čo za to, keby som aspoň chvíľu mohla byť s ňou. Som vždy rada keď mi príde do sna. Zmierovať sa so smrťou matky je to najťažšie. Držím vám palce aby ste to zvládli. Henrieta
73 lidé vyjádřili účast.
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
4. ledna 2022
Nebudu lhát, že to přejde. Maminka zemřela 11.2.2018. Ani po 4 letech bolest nepřešla. Chybí mi den ode dne ještě víc. Ztráta milovaného člověka není něco co "přejde". Vždycky mi bude chybět a vždycky se mi oči zalijí slzami, když se podívám na její fotografii na stole, nebo uvidím její milovanou květinovou zahrádku před domem.
81 člověk vyjádřil účast.
Hanny
•
2. ledna 2022
Pani Sabino je mi lito co prozivate,verte ze vim...manzel mi zemrel 10.5. od toho dne pouze prezivam,bolest a smutek je nekoncici,placu cele dny od rana do noci a ano je to den ode dne horsi...ja jsem nezvladla ani ten stromecek,psychicky bych se zhroutila,bojuju dnes a denne s vlastnim ja ,stoji me hodne sil zvladat cokoliv , a ano mate pravdu poslouchat v praci jak se vsichni tesi na vanoce je tolik smutne a pro nas tak strasne bolestne. Preji vam ze srdce aby jste mela tolik sily a tento rokcbyl pro vas stastnejsi....
Slavka
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. ledna 2022
Ahoj, moja maminka odišla skoro a necakane pred rokom a mesiacom...stále tomu neverím...medzi nami bolo veľmi silné puto, bola som jej miláčik a ona moj...naraz som o ňu prisla a môj život sa zmenil, denne chodím na cintorín, každý deň mam v hlave milión myšlienok s ňou...plačem...strasne mu chýba, dala by som za ňu všetko...aj seba...tak ako som Vianoce milovala tak ich teraz nenávidím... boli to sa pozerať ako sa všetci tešili, kupovali darčeky a ja?? Nikdy sa s tým nezmierim, ta bolesť je priveľká ...drzi ma nad vodou jedine to, že verím že "druhý svet" existuje ....mám aj niekoľko príhod kde si myslím že prisla za mnou. Prajem veľmi veľa síl a času...mne to všetko príde ako včera...potrebujem ešte veľa vela veľa času, učím sa žiť bez nej ale je to veľmi ťažké...