Přidat komentář

Milá paní Henrieta, moc Vám děkuji za to, že jste na můj příspěvek reagovala, děkuji za povzbuzení a opravdu hřejivá slova. Udělala jste mi velkou radost! Zatím se neumím ani pořádně zamyslet, smutek mě doslova ochromil. Nemohu to s nikým rozebírat, lidé chtějí slyšet jen pozitivní věci. Plácám se v těch myšlenkách sama a včera jsem to už nevydržela, tak jsem napsala, abych se aspoň trochu zbavila bolesti. Snažím se bojovat, ale zatím mi to nějak nejde. Vaše slova si vezmu k srdci a snad si jednou přestanu vyčítat. Milovala jsem bratra i maminku a teď zbyla jen obrovská prázdnota. Trápí mě hlavně, že bratr musel zemřít v bytě sám na vykrvácení z jícnových varixů, maminka umírala velmi těžce, tak to mám stále před očima. Táta mi zemřel náhle, ale je to už dávno, bylo mu 49 let. Také mne to tenkrát zlomilo. Zůstala jsem z rodiny sama. Manžel mi není oporou, nechápe a ani se nesnaží pochopit. Podle něj uplynulo již hodně času, ale mi připadá, že je to čím dál horší, neboť v prvních měsících člověk žije jako ve snu a nechce uvěřit, že je to navždy. Musím každý den bojovat sama se sebou, abych opět nabrala nějakou sílu. Vy jste také přišla o maminku, tak se umíte vcítit do druhého člověka. Ještě jednou děkuji, přeji vše dobré a hlavně hodně zdraví Vám a celé Vaší rodině. Mějte se hezky. Jana