Maminka

...Je to právě deset dní, co mi umřela moje maminka. Starala jsem se o ní do poslední doby než musela do nemocnice z důvodu zhoršení jejího zdravotního stavu, Tam také po pár dnech zemřela. Nikdy si neodpustím, že jsem u ní nebyla právě ve chvíli když umírala. O to mě více bolí její odchod. Je mi 58 let a maminka by za pár dní oslavila 86 let. Je to požehnaný věk, ale i tak se s tím hodně těžko smiřuji a bude mi stále chybět... Dokud můžete, říkejte mamince, jak jí máte rádi a poděkujte za vše, co pro vás v životě udělala a co pro vás znamená. Protože pak už nebude komu to říci a komu poděkovat...

Moje maminka mi zemřela před několika dny. Jsem již čtyřicetiletý chlap, který má vlastní rodinu, ale život bez milované maminky je pro mně těžko pochopitelná a neuvěřitelná záležitost. Po třetí mozkové příhodě byla ve vážném stavu, který se nelepšil a na její odchod z tohoto světa jsme se pomalu připravovali. Skoro každý den jsme jí navštěvovali a vždy se loučili tak jako by to bylo naposled. Když potom přišel konec, měl jsem alespoň pocit, že jsme se s maminkou rozloučil. Tak jako tak mne její smrt šokovala a naprosto vyvedla z konceptu. Všude kam se podívám jí vidím. Vzpomínám na ni každý den. Hrozně moc mi pomáhá být mezi kamarády a s rodinou. Rada pro všechny ostatní co ještě mají své milující rodiče. Užívejte si každého dne. Žijte na plno a projevujte svou lásku k rodičům. Oni totiž, Bohu žel, nejsou nesmrtelní.

Moje maminka mi zemřela před par hodinami, na rakovinu. Mam 15mesicniho syna a 14mesicu jsem denně pečovala o maminku a bojovaly jsme společně s jeji nemoci. Posledni dny jsem viděla jak mi umírá před očima, bylo mi strasne a ted je moc smutno. O tatínka jsem přišla uz jako dítě, kvůli stejne nemoci. Ale přijít i o maminku - vůbec nevim, jak to zvládnu... Jsem na pokraji fyzických i psychických sil. S maminkou jsem se včera rozloučila a za vse poděkovala, a za to jsem moc rada. Myslim, ze to pomohlo mamince pri jejim odchodu i mne.. Přesto je ma bolest obrovská a vůbec si nedokážu představit zivot bez me milované maminky... :'(

Vazeni ctenari,

pred 5 mesici jsem prisel o maminku, ktera zemrela na rakovinu behem 3 tydnu po zjisteni diagnozy. Bylo to tak rychle a bolestne, ze jsem se nestihl na situaci vubec pripravit. Cely zivot jsem byl zvykly s ni zit. Prestoze jsem uz davno dospely a vira mi pomaha prezit hrozne okamziky zalu a osamoceni - zustal jsem bydlet totiz sam, citim se cim dal hur. Prvni mesic po smrti jsem byl zrejme v soku, ale postupne si uvedomuji, ze uz se na tomto svete s ni nikdy nepobavim, vzajemne si nepomuzeme, po navratu domu ji nemohu pozdravit atd. Jsem v depresi, hlavne o vecerech.

Snad by mi pomohlo, kdybych nasel cloveka se stejnym osudem, ktery by mi poradil co delat. Predem dekuji.

Před necelými 4 měsíci mi náhle zemřela maminka. Vůbec se s tím nedokážu vyrovnat. Měla jsem jen ji. Je mi 38 let a děti zatím nemám. Ačkoli bylo mamince 78 let, vypadala o 10 let mladší a také tak žila a chovala se. Bylo to tak náhlé, že stále ještě nemůžu tuto skutečnost přijmout. Měly jsme ještě tolik plánů, že pro mě jejím odchodem skončil život a moc mi chybí a neumím si vůbec představit, jak budu žít bez ní a ani se mi po pravdě řečeno nechce.

1.září mi zemřela maminka, bylo jí 83 let a 7 měsíců,ano byl to požehnaný věk, ale bolest je stejně velká. Přejeme jí, že u že u Pána, ale moc nás mrzí způsob odchodu. Pečovala jsem o ní více než 4 roky. Dva měsíce před smrtí se stav hodně zhoršil, ale snažili jsme se jí mít doma, aby cítila naši lásku. Bohužel jsem neodhadla situaci poslední den, kdy maminka začala silně zvracet a po 1.30 minut jsem přivolala rychlou. To co se pak dělo, bych nejraději vymazala ze svého života.40 minut jsme čekali na přichod lékařky, kéž by vůbec nepřišla (nebyla střízlivá), maminku neprohlídla, pak se rozhodla na základě asi dokumentace o hospitalizaci. S maminkou jsem zůstala ještě dvě hodiny. Zvracení pomalu ustávalo, tak se sestra na oddělení rozhodla, že už tam nemáme co dělat(paní doktorka se vůbec neukázala) a prachsprostě nás vyhnala. To byl poslední okamžik,kdy jsem viděla svou maminku živou.Maminku mi to už nevrátí, jen prosím nedávejte nikoho blízkého do teplické nemocnice.

Milá Petro, moc dobře vím, jak se cítíš. 21.12.2006 mi zemřel tatínek. Staraly jsme se o něj se sestrou sami. Měly jsme taťku doma. Také jsme cítily, že brzy od nás odejde. Posledních 5 dní musel do nemocnice, měl velké bolesti a doktorka nám řekla, že se doma trápí a že dostane umělou výživu, protože vůbec nemohl jíst ani pít.Nechtěly jsme ho tam dát, ale myslely jsme si, že trochu zesílí a zase půjde domů. Domů už nešel. Když umíral, já jsem tam zrovna nebyla. Sestra volala, ale nestihla jsem to.Bylím 200km od táty. Takže tam byla jen sestra. Bylo to strašné, nejhorší co může být. Stále je mi zle. Nejhorší je, že byly Vánoce a já mam 5letou dceru,tak jsem se musela chovat jako že se nic nestalo. Vánoce, Silvestr, vše mi vypadlo z hlavy. Nic si nepamatuji.Všechno jsem zapomněla. Čas ty nejhorší rány zahojí, ale nezapomenu nikdy. Vše jsem prožívala už podruhé.Před 8 lety mi stejně zemřela maminka.To jsme na to byli ještě tři i s tátou. Dodával nám tenkrát sílu. Byl to náš silný táta o kterého jsme se mohly se sestrou opřít. Po smrti mamky jsem se na tátu upnula. Trávila jsem s ním všechen volný čas a celé prázdniny s malou dceruškou. Ona byla jeho sluníčko.Strašně ji miloval a ona jeho také. Stále se ptá na dědu a chce za ním jet. Chce ho vidět. Nevím, jak jí to mam říci, že už ho nikdy neuvidí. Je mi strašně smutno. Petro, já jsem se nějak rozepsala. Chtěla jsem Ti napsat, že na Tebe opravdu myslím a budu myslet. Vše vydrž.