Milá Petro, moc dobře vím, jak se cítíš. 21.12.2006 mi zemřel tatínek. Staraly jsme se o něj se sestrou sami. Měly jsme taťku doma. Také jsme cítily, že brzy od nás odejde. Posledních 5 dní musel do nemocnice, měl velké bolesti a doktorka nám řekla, že se doma trápí a že dostane umělou výživu, protože vůbec nemohl jíst ani pít.Nechtěly jsme ho tam dát, ale myslely jsme si, že trochu zesílí a zase půjde domů. Domů už nešel. Když umíral, já jsem tam zrovna nebyla. Sestra volala, ale nestihla jsem to.Bylím 200km od táty. Takže tam byla jen sestra. Bylo to strašné, nejhorší co může být. Stále je mi zle. Nejhorší je, že byly Vánoce a já mam 5letou dceru,tak jsem se musela chovat jako že se nic nestalo. Vánoce, Silvestr, vše mi vypadlo z hlavy. Nic si nepamatuji.Všechno jsem zapomněla. Čas ty nejhorší rány zahojí, ale nezapomenu nikdy. Vše jsem prožívala už podruhé.Před 8 lety mi stejně zemřela maminka.To jsme na to byli ještě tři i s tátou. Dodával nám tenkrát sílu. Byl to náš silný táta o kterého jsme se mohly se sestrou opřít. Po smrti mamky jsem se na tátu upnula. Trávila jsem s ním všechen volný čas a celé prázdniny s malou dceruškou. Ona byla jeho sluníčko.Strašně ji miloval a ona jeho také. Stále se ptá na dědu a chce za ním jet. Chce ho vidět. Nevím, jak jí to mam říci, že už ho nikdy neuvidí. Je mi strašně smutno. Petro, já jsem se nějak rozepsala. Chtěla jsem Ti napsat, že na Tebe opravdu myslím a budu myslet. Vše vydrž.
