Špatné zdravotnictví nebo neúcta k seniorům?

Dobrý den, jsem profesionální řidič zdravotní dopravní služby a dnes jsem v LDN 2 patro v Moravské Třebové zažil to co nikdy nikomu nepřeji. Pacientka 95 let, komunikativní, ležící, na kyslíku. Tato babička kašlala a vykašlala hlen který si z úst utřela rukou.Ošetřovatelka se rozčílila, mluvila o poblití a téměř se na chudáka babičku rozkřičela. To že paní jela na kyslíku a že jsem požadoval umístění na lůžko s kyslíkem, odbyla tím že kyslíku mají málo a že otevřou okno a dveře. Práce této ošetřovatelky si zaslouží okamžitou výpověď. Nejsou naštěstí všichni stejní, ale za mne kamkoli jen ne na LDN 2 patro Moravská Třebová.

Dobrý den, mám také špatnou zkušenost. Babičku dlouho bolela noha. Dali jí na to paralen. Po 2 měsících v bolestech šla do nemocnice,kde ji doktor řekl,že to měla celou dobu zlomené, ale že s tím nic dělat nebudou, že to srůstá. 1.4. si babička v té noze zlomila krček. Byla odvezena do nemocnice. Kde ji neoperovali, protože přednost měli objednání. Po týdnu v bolestech dostala zápal plic, poté ukončila v umělém spánku na aru. Dostala se z toho. Stále ji neoperovali, protože potřebovala dializu,kterou mají pouze na aru. Uběhl měsíc, babička jen ležela v bolestech. Dostala infekcí do krve. Bylo nám řečeno ať hledáme hospic. Mamka zadala o převoz do nemocnice, kde ji budou moct operovat. Prý obvolavali, ale nikde ji nechtěj přijmout. Máme se prý smířit s tím, že babička bude ležák,že operaci nikde neudělají. Jeli jsme do nemocnice v Kyjově, zde nám lékař vysvětlil, proč operaci nemůžou udělat. Nemají dializu, kterou potřebuje. O tom, že by jim tam z nemocnice z Vyškova někdo volal ani nevěděl. Babička opět leží na jipu. V nemocnici v Brně se sehnal lékař, který si nechal poslat různé výsledky různých testu. Babička s infekcí v krvi a moči. Máme ji nosit domácí stravu, řekla lékařka, sestry na nás rvaly, že se pak babička posrava. Měli SME ji nosit domácí stravu, protože z jejich se podelavala a nechtěla ho jíst. Babička leží 3 měsíce nehybně. Doktor v Brně nahlásil vysadit určité léky a že doufá, že celou dobu s ní rehabilitujou a ať ji na konci týdne převezou. Najednou začla rehabilitace. V den odjezdu je babička zase na JIP se selháním srdce. Primář nám oznamuje že ji nikam nepřevezou a ať ji najdeme místo pro ležáky. Babičce se udělalo líp. Konečně byla převezena po 3 měsících do Brna. V prvním týdnu v Brně,neměla žádné infekce, ani v moči a ani v krvi. Byla připravena na operaci. Operace proběhla. Babička se rehabilituje a už se jí i lepší ta prolezenina jak první tři měsíce jen ležela. Taková byla naše zkušenost. Ve Vyškově ji chtěli dát na LDN že nemá šanci. Babička už chodí. V nemocnici v Brně je od července a po operaci rehabilituje. Musela začít od začátku, protože měla ztuhlé svaly na prstou v noze. Brzo půjde domů.

Co chcete sakra - člověk je smrtelný, smiřte se stím!

Je to hnus. Čím je člověk starší, tím méně se dostane ke kvalitní péči. Není pravda, že dostane každý člověk to nejlepší. Jakmile zjistí Váš věk tak už pro ně nejste dosti atraktivní. Jó jedině, kdyby jste byla poslancem nebo senátorem popřípadě prezidentem. Tak máte jistou naději, že se o vás zdravotníctví dobře postará. A nebo musíte mít peníze,peníze a zase jenom peníze. Hádejte na co asi? Je mi Vás moc líto a je mi líto nás všech, které už mají mládí za sebou.

Předevčírem mi umřel tatínek. Ano, bylo mu 83 let, ale nikdy se nesmířím s tím, jak odešel. Před 14 dny byl převezen s těžkým zánětem močových cest na III.internu na Karláku . Zde byl hospitalizován na třílůžkovém pokoji - chtěla jsem mu hned zaplatit nadstandart- bohužel na zdejším oddělení nic takového není. POstele oddělené plentami.....Chodila jsem za ním každý den...a viděla jsem jak ho to prostředí deprimuje a psychicky ubíjí....v sobotu jsem za ním přijela a nechtěl už ani jíst, seděla jsem u něj a hladila ho po tváři a po ruce..odcházela jsem domů s pláčem...sestřičkám jsem ještě řekla že mi přijde že se jeho stav zhoršil - bohužel žádný lékař který by mi podal informace nebyl na oddělení. Prý v pondělí po velké vizitě.....V neděli jsem se chystala odpoledne že se tam sejdeme i s bratrem....v půl druhé mi zazvonil telefon a paní mi sdělila, že tatínek v půl druhé zemřel a že si máme přijet vyřídit papíry. Nebyla jsem toho vůbec schopná, takže tam jel brácha. Večer přijel za mnou a řekl mi, že prý se tátův stav zhoršil hodně už v neděli ráno. Proč nám nikdo nezavolal ráno, když všechen personál věděl, že za ním každý den chodíme a máme o něj starost?? Tohle bylo to poslední co jsem chtěla...aby umřel sám....za plentou.....do konce života si budu vyčítat, že jsem za ním nejela dřív a nedržela ho za ruku.....Zítra je pohřeb a já už teď vím, že to nedám......

Nas dedecek se do LDN Bubenec dostal po operaci kycelniho kloubu s tim, ze tam bude rehabilitovat. Ale dny plynuly a zadne rehabilitace se nekonaly. Vysvetleni proc s nim nerehabilituji bylo, ze neni v tak dobrem stavu, aby mohl rehabilitovat. Ale to rozhodne nebyla pravda (coz nam potvrdili i lekari ze zarizeni kam se nam ho po velkych obtizich podarilo prevezt). Kdyz jsme si domluvili prevoz do jineho zarizeni zamestanci LDN Bubenec (predevsim pani Appeltova) se nam to snazili vsemozne znemoznit. A kdyz se nam to presto podarilo, napsali propousteci zpravu plnou nepravdivych udaju a na pojistovnu velmi lzive informace a diky tomu malem pojistovna rehabilitace v novem zarizeni nepovolila.
Po pouze 2-tydennim pobytu v LDN Bubenec se dedeckuv psychicky stav rapidne zhorsil, byl extremne dehidratovany, zanedbany, upoutany jen na luzko se zavedenou cevkou. Po prevozu do noveho zarizeni (rehabilitacni oddeleni Vrsovicke zdravotni), kde byl velmi mily a vscricny personal a 4x denne ruzne druhy rehabilitaci se jeho stav zacal velmi rychle zlepsovat jak po psychicke tak po fyzicke strance. Po 5-ti tydnech mame dedecka uz doma, kde se po celem byte dokaze pohybovat s choditkem, dojde si sam na zachod a jeho psychika je zas uz na velmi podobne dobre urovni jako pred operaci (je to uz opet ten vtipne ironicky mrzout a ne ustrasene litostive dite bez schopnosti premysleni). Pokud by se nam ho z Bubence ale nepodarilo dostat s nejvetsi pravdepodobnosti by tam pomalu, nedustojne a hlavne zbytecne umiral.

Ještě dodám,že přes to všechno matčino náříkání při všech úkonech,když jsem si ji vzala před vánoci domů a již jsem si do DD nevrátila,se nám po čase začalo dařit,matka přibrala,začala se pomalu lepšit,už jsme mohli více cvičit,nohy se ji už do sebe přestaly kroutit,na jaře se udělalo teplo,již jsme i na vozíčku vyjely ven,vše se pomalinku vracelo do normálu.kdybychom měli větší podporu lékařů,matka zde ještě mohla být,¨nebo alespon nemusela trpět bolestmi před koncem svého života,proč ? proč? proč?Vždyt je dnes celá škála různých léků,nechápu a nepochopím,proč staří lidé musí takhle trpět a člověk,který se stará,se vyčerpáním dostane až na samé dno z nepochopení těch,kteří mohou pomoci?Proč se lékaři otáčí ke starému člověku zády,proč nekomunikují s rodinou,proč mají náhle tolik práce,že nejsou na oddělení a jsou pouze někdy k dispozici na telefonu?

Systém mi neumožnil více slov a tak pokračuji.
Matka chtěla jíst jen jogurty,tak jsem každý druhý den přinesla tašku různých jogurtů,nakupovala jsem krabice nutridrinků,přes matčino neustálé naříkání jsem ji masírovala ruce,nohy,tělo,cvičili jsme,naříkala u česání,mytí,zkrátka u všeho.Přesto všechno začalo přibírat,na boku mohla být už třeba hodinu až dvě,ne jako když jsem si ji vzala domů,po půl hodině měla rudý flek na boku a měla jsem strach,že ji kosti na bocích propíchnou kůži.Bylo to strašné období,ale to nejhorší teprve přišlo.Protože s matkou v DD nikdo necvičil,ani ji nedávali na vozíček,pouze ležela,začala mít problémy s tlustým střevem,s vyprazdňováním.Její zdraví bylo tak podlomené,lékař v nemocnici mě strašil,že by jí střevo mohlo prasknout,chtěli udělat operaci a vývod,to jsem odmítla,operaci by matka nepřežila,to nakonec napsali do zprávy,že pro vysoké riziko od operace ustoupeno.Co jsem se jí natahala na WC,aby se lépe vyprázdnila,v noci každou chvíli otáčela,přes den také.
Pak se stalo,že se matce chtěli podívat laparoskopicky do břicha.Matka od té doby naříkala,všichni to sváděli na psychické problémy,já při poslední hospitalizaci,kdy mi sociální pracovnice opět tvrdila,že mě matka,,trošičku vydírá",jsem odmítla vzít matku domů,protože i když mě matka trápila dost,tomuhle jsem už nevěřila.Byla tedy odvezena do vzdálené LDN,kde bylo místo na lůžku následné péče k doléčení a rehabilitaci.Tam matka 13 den zemřela.Její stav - jak jsem později zjistila -je od začátku primářkou LDN popisován jako špatný.Proč nás nekontaktovala soc.pracovnice,že matka péči na lůžku následné péče nemůže čerpat pro špatný zdravotní stav,abychom společně našli pro matku vhodné zařízení?Byla přes 70 km daleko,nemám auto,byly prázdniny,dovolené,neměl mě kdo vozit za matkou a pak,soc,pracovnice z nemocnice mě ujištovala,že nemusím mít strach o matku,že LDN funguje dobře,že se o ni dobře postarají,tedy jsem jí věřila.Dnes se tluču do hlavy,ale to obrovské fyzické a psychické vyčerpání nikomu nepřeju.Po rozvodu jsem se stěhovala- nábytek z 4+1 + další věci do garáže,když matka chtěla ode mne pryč,zařídit a odstěhovat jí,prodat plno věcí,koupila jsem malý byt k totální rekonstrukci,zařídit plno věcí,pak matka z DD 3x v nemocnici,denně jsem za ní jezdila,pak jsem se stěhovala do malého bytu,mezitím běhala z balíkama na poštu z prodanými věcmi a nakonec vyčerpaná po 2 stěhováních v jednom roce po tom všem maratonu jsem si vzala zuboženou matku domů,bylo to strašné období,na všechno jsem byla sama a nikdo nám nechtěl pomoct,i záchranka přivezla matku domů za hodinu,že prý jí nic není,i když naříkala.Všechno to byla hrůza a zlý sen,a já jsem byla tak strašně vyčerpaná,že jsem neměla sílu,abych tu mámu uchránila..................

I já přispěju do mlýna o léčení starých lidí ,chování zdravotního personálu a lékařů.Moje matka byla ve věku
87 let,starala jsem o ní 12 let po těžké CMP,přestala jsem chodit do práce.Za tuto dobu jsem ji dala párkrát do LDN, z důvodu vyčerpání,protože začátek péče byl velmi náročný,matka mě neustále volala a vyžadovala ustavičně moji přítomnost,dále 2x kvůli krátké dovolené a naposledy , kvůli stěhování po rozvodu.Po 10 dnech byla matka na kapačkách,prý matka málo pije,stolek s pitím v nedohlednu,zdravý člověk by musel vstát,aby se mohl napít.Když jsem matku vzala zase domů,začala mi vyčítat,že ji nemám ráda,že se jí chci zbavit a že prý to nemá doma jednoduchý,že ji to řekly sestry.Zlobila jsem se,že ji nedaly ani napít,byla na kapačkách pro dehydrataci a kdybych se ji chtěla zbavit,tak jsm to přece udělala už dávno.Ne,matka si postavila hlavu astále mě s tím zlobila.Od zdrav.personálu bych čekala podporu,vždyt matka po mrtvici žila dalších 12 let,prospívala,vypadala moc hezky,místo aby ji pochválili,jakého věku se dožila a jak dobře vypadá,ještě ji takhle popichovaly.Že se nestydí.Co mi záviděly?Že jsem doma a nic nedělám?Že dám matku do LDN na několik dní? Kdybych se o ni starala tak,jako oni,tak by tady 12 let nebyla./ ji nedaly ani napít,od paní z pokoje jsem se dozvěděla,že ji sestry musí krmit-byla tak zesláblá z dehydratace,že neudržela ani lžíci,doma v pohodě jedla sama/ takové se o mě otíraly.Matka na mě bohužel nikdy nedala,to ještě byla zdravá,nic jsem pro ni neznamenala,byla jsem dobrá akorát na to,abych přiběhla a udělala,co potřebovala,chovala se ke mně,jako bych nechodila do práce a seděla doma a čekala,až pískne.Nicméně když měla mrtvici,nezaváhala jsem,vzala jsem ji k sobě domů a pečovala jsem o ni. Ona neměla zájem,aby její stav byl lepší,vše bylo na mě a ona mě jen mě proháněla.A pak začala,at ji dám někam pryč,že se o ni jinde taky postarají a že nic nepotřebuje a ještě jiné řeči.Když jsem jí řekla,jestli si uvědomuje,že jsem stará a už nikde neseženu práci,že není práce pro mladé natož pro mě,mávla rukou a řekla mi - však ty se postaráš.To mě hodně bolelo srdce.No,dala jsem ji tedy u nás ve městě do DD,kde otvírali oddělení s lůžky pro ležící.A začalo peklo.Matka tam strávila 90 dní,z toho celkem 45 dnív nemocnici pro dehydrataci,dostala další mrtvici,s kterou se už nikdo nezabýval,léky nedostala,vzala jsem ji zpátky domů ve zuboženém stavu,podvyživenou,s pokroucenýma nohama,zmatenou no hrůůůůůza.A já jsem ve chvíli,kdy jsem zjistila její stav,měla šok a strašlivě jsem křičela a křičela a křičela.Uvědomila jsem si,že jsme zase na začátku,vrátili jsme se o 12 let zpátky,matka neschopná jíst,tělo,ruce,nohy ,všechno ztuhlé,nemohla nic spolknout,dusila se i při pití.Nadávala jsem na pečovatelky,na lékařku,která do DD dochází,na ředitelku domova,na doktory,zkrátka na všechny.I mámě jsem vynadala,říkám - mámo,mámo,vydíš to,co si zavařila?
Kolik lidí by bylo rádo doma a ty jsi se cpala do světa,myslela sis,že se o tebe jinde posta

Chci napsat jednu špatnou zkušenost. Důvodem toho je aby milující lidi, kteří se snaží pomoci bližním z lásky, si z této zkušenosti mohli  vzít svůj vlastní úsudek a byli informováni předem, co se může přihodit a připravili se, jak případně čelit a co ještě udělat pro záchranu života členů svých rodin. Zdravotní stav nás všech je negativně ovlivňován dovážením nekvalitní stravy včetně rakovinotvorné z jiných zemí a podceňováním kontroly - možná i účelově. A proč, pro dosažení obrovského bohatství několika darebáků, kteří se tak snaží získat moc a převahu nad ostatními a ovládat je?

Měla jsem maminku, ještě vloni. Pravda, její věk byl vyšší, ale myslí, pamětí a obrovským zájmem by ji nestačili leckteří mladí. V minulosti její potrava byla z domácích zdrojů, nyní to byl ten evropský odpad. Trpěla anémií a měla nemocné srdíčko,bohužel se jí udělal na obličeji bolák a bylo zjištěno, že se jedná o karcinom. Chtěli ji v jedné nemocnici operovat, ale vyšetřením zjistili, že by ji narkóza ublížila a to, jak mě informovali, nechtěli s tím, že je ještě jinak dobrá. Byla tedy poslána do fakultní nemocnice Královské Vinohrady na ozařování. Já bláhová jsem si myslela, v jak dobrých rukách bude, spadly ze mne obavy, které však začaly narůstat rychlostí blesku.      
Maminka tam měla být ve všední dny a o víkendech jsme si ji měli vozit domů. To mi pomáhala zajišťovat dcera s manželem. Již při nástupu do nemocnice nás překvapily otázky položené sestrou. Jedna z nich zněla "Jste věřící?" Bylo to tak překvapující, že jsem si až později uvědomila, zda vůbec sestra má právo pokládat takové otázky a také jak to souvisí s léčbou. Maminka měla přehled, sledovala zprávy, byla, ač věřící, velmi znechucena zneužíváním dětí některými kněžími. V tomto smyslu zněla i odpověď ano, jsem věřící, ale ne přes kněze. Sestra přidala "a také se obohacují, že". Odpověď zněla to také. Potom sestra nabídla, že v nemocnici je kaple, a že by tam maminku vozily. Uvedla jsem, že by se nastydla. Sestra řekla, že by ji přikryly, nebo vyjednaly, že by kněz chodil za ní. Zeptala jsem se maminky, zda chce. Odpověděla, že v žádném případě. Pak následovaly od sestry další otázky a na závěr se znovu zeptala, jestli maminka chce vozit do té kaple a já jsem sama tu otázku mamince opakovala a odpovědi od nás obou byly ne, sestra řekla no vlastně jste to už řekly.  V této souvislosti, když člověk přemýšlí, napadají různé otázky. jako např.Co platí církev nemocnici za tyto služby? Možná také církev za to dává odpustky, kdoví jestli doktoři nejsou týráni tím, že nesmí léčit starší lidi, po tom morálním úpadku vládnoucí třídy a celého národa je možné už všechno. Jaký důvod mám k této myšlence, bude zřejmé po přečtení až do konce. Ale přesto ještě jedna otázka: Proč sestry nenabízejí třeba léčitele? Ano, to by mělo nějaký smysl, třeba by řekl na co se zaměřit, kde vidí on problém, to kněz neumí. Také jsem si kladla otázku, zda si vlastně sestra o majetek neříká, když to tak dříve bylo, těžko říci.
Mamince se na noze udělala velká modřina a začali jí píchat injekce na ředění krve. Paní doktorka prý přemlouvala maminku, aby si o víkendu injekce do břicha píchala sama, že je šikovná a sestry mně říkaly, že je nejlepší pacient, že na nic nezapomene. Mne přemlouval doktor, že to zvládnu, bála jsem se, abych neublížila, ale řekl, že to jsou jiné injekce a mohu to píchat i do nohy. Tak se také stalo a maminku jsme na víkend dovezli domů. Doktora jsem upozornila na krvinky a dala mu kopie zpráv s tím, že problémy začaly právě podáváním léku na ředění krve APO - TIC. Doktorovi jsem řekla, že když bude třeba něco zakoupit pro zlepšení stavu, že to zaplatím. Další víkend jsme maminku zase odvezli domů, ale doma špatně dýchala, tak jsme ji chtěli odvést do jiné nemocnice. Nechtěla, že prý by ji už nechtěli ozařovat a že se to pěkně hojí, měla z toho radost. Říkala, že se tam také něco děje a týká se to jí a asi to není pěkné, protože se doktoři nepohodli a pan primář k ní ani o vizitě nešel a měl evidentně zlost na doktorku, která se podívala na bolák a řekla, že se to hezky hojí, on se opřel ve dveřích o futro a nevešel. A tak do této nemocnice nechtěla ještě i s tím, že tam o víkendu nikoho nechtějí a nic by s ní stejně nedělali, že měli  zájem jen kvůli volbám. Koupili jsme v lékárně kyslíkové bombičky a o víkendu tím pomáhali. Poskytla jsem nemocnici veškeré informace, na moji prosbu i telefonickou informaci od doktora, kde se maminka léčila.Velmi si vážím tohoto přístupu poskytnutí informací od jiné nemocnice a velmi za to děkuji.  Pak asi v polovině dalšího týdne jí byla podána jedna krev. Doktorovi jsem řekla, že to mnoho nepomohlo. On mi odpověděl, že by potřebovala ještě dvě. Ani druhý den krev nedostala a další den mi doktor volal, že je to špatné, že nekomunikuje, nemohou ji dát léky, že by se udávila. Byla jsem již v Praze a za chvíli v nemocnici. Maminka se mnou mluvila, zeptala jsem se na ty léky a pán který byl na návštěvě u jiné pacientky řekl, tak snad  jdou rozmačkat a dát s čajem. Doktor nám říkal, že na srdce neexistují léky v jiné podobě, ale existovat musí, jednou ani nemohla mluvit a záchranka kterou jsem zavolala - doktoři jen koukli na podávané léky, píchli injekci a řekli - za chvíli to bude dobré a také bylo. Tady v této nemocnici jsem se zeptala doktora co dál a on řekl, že ji nebudou ozařovat ani dávat krev, že by to srdce nevydrželo. Ale ona si za chvíli po podání léků sama nasadila zubní protézu a jedla jahody, které jsem přinesla. Otázkou je, zda ji vůbec ty léky na srdce dávali. 
Proto jsme maminku chtěli převést a požádala jsem o sanitku co nejrychleji, že to i zaplatím, jen když to bude rychle. Byla to pro nás naděje. Doktor řekl, že převoz nevydrží a krev nevydrží srdce a ještě ji musí  prohlédnout internista.Internista pak řekl, že převoz vydrží a že teď rozhodl, že večer dostane krev. Po tom všem jsem řekla, že nevěřím, že už měli konat a před chvíli řekli, že to srdce nevydrží. Současně jsem položila otázku, zda by jednal tak i kdyby šlo o jeho rodinu a prolétlo mi hlavou, že až odjedu, kdoví jak to bude, léky jí zřejmě také nedávali a to jsem přivezla všechny z domova. Řekla jsem tedy, že maminku převezeme. Doktor řekl, že musíme počkat, že ještě přijde primář. Toho jsme se zeptali, zda může maminka přijít na dokončení ozařování, až se  odstraní současné zdravotní problémy. Odpověď zněla "Jestli ji odvezete, tak ne. Celé jednání začalo kolem jedné a sanitka, kterou jsem zaplatila v částce 5 460,- Kč, nám byla poskytnuta cca ve 20.30 hod. Mamince jsme řekli, že ji převezeme a ona nás v průběhu té doby prosila , ať to zaplatíme a už jedeme, že už to nevydrží, já jsem zase chodila prosit, ať nám tu sanitku už dají a maminku jsem prosila, ať to vydrží, že to záleží na doktorech, že je chodím prosit. Maminka druhý den po převozu zemřela. Takovou bezmoc a ponížení bych nikdy nečekala ve zdravotnickém zařízení, obzvlášt takovém, kde jsou tedy tak věřící. Leckterý nevěřící člověk se řídí přikázáními a koná podle nich, než Ti, co si berou právo na všechno a říkají při tom jménem Pána Boha.  Možná bychom se divili odhalení jejich skutečného způsobu života a obsahu  Duše. 
V souvislosti s výše popsanými událostmi, napadají člověka i různé jiné otázky.  V nemocnici vlastně dochází k ovlivňování lidí, v podstatě negativním způsobem - útok na jejich psychiku - obzvlášť když jsou starší a znají blíže chování církve v minulosti, když si člověk vzpomene na poskytování posledního pomazání z našich dějin, z vyprávění předků dle kterých vyplynulo, že církev je vlastně shromáždění lidí, kteří chtějí mít  neomezenou moc nad lidmi,  rozhodovat o jejich majetku, životě a smrti. Otázkou je, jestli to už nedělají třeba prostřednictvím některých nemocnic. Dnes není potřeba upalování, jsou jiné metody. Otázkou jsou  i boje monsignorů ve věci majetku a zřizování hospiců,jak je to vlastně myšleno a komu to vlastně nejvíce prospěje. A ti lidé možná budou na konci svého života ještě více trpět a nebudou se moci bránit.
 Zrovna dnes jsem četla zprávu, že v Kolumbii si kněz zřídil ozbrojenou milici a nechal zabíjet ty, kteří neměli stejný názor a něco podobného je i u nás. 
Možná je takové, výše popsané jednání rostředkem k tvorbě úspor, případně snížení nákladů, když ty prostředky co si starší uspořili  již byli, dle informací tisku lidem ukradeny a záměr, jak naložit s případnými dalšími úsporami nebyl změněn spíše  jsou k tomu využívány všechny další možné prostředky včetně  demoralizace společnosti. 
Kněží a církev jsou ale zřejmě dobří spojenci pro darebáctví všeho druhu. Mají totiž na konání svých lidských zájmů slova   "Z vůle Boží" Otázkou je, zda vůbec oni věří . A je otázkou, zda by mohli dělat tolik špatností, obzvlášt pak týkajících se dětí, když jsou věřící. Možná se i Pán Bůh za ně stydí, že zneužívají Jeho jméno k činům, které by nikdy neschvaloval, holdují neřestem, škodí lidu. Jsou to jen lidi pod názvem Křesťanství , jako lidi pod názvem Kapitalismus nebo Komunismus. Všichni mají něco společného a co, to už všechno lidstvo ví a ví, že to není jen to počáteční písmeno K. Myšlenku zneužívání, okrádání, zabíjení atd. včetně výkonu těchto myšlenek však zavedli Ti první, kteří své činy svádějí na Pána Boha.

Jak si to všechno vysvětlit, budou snad zdravotnická zařízení a doktoři v nich rukojmím vládních tunelářů a prostředkem k týrání lidí, získání bohatství a moci a pacienti otroci, kteří to budou platit? A samozřejmě vládní Páni Bozi na to dají odpustky.Jak hluboko to lidstvo musí klesnout aby se zase lidi měli rádi, pomáhali si a neničili Zem zbytečnostmi jen pro  to já,já,já jsem "nej".Jedna sestra v nemocnici se mě zeptala " Jak jste mohly spolu tak dlouho vydržet?" Bylo mi ji líto, zřejmě neví ,co to je láska, porozumění a také cit.

Všude všechno je o lidech a to v jakémkoliv odvětví. Děkuji Pánu Bohu, že jsem ve svém životě potkala dobré spolupracovníky, ale i výborné doktory a lidi, kteří mají srdce na tom správném místě. Všem děkuji za pomoc, porozumění i za tu lásku, kterou jsem od nich cítila od doby brzkého úmrtí manžela, přestože jsem byla pro ně cizím člověkem.
Tyto lidské kvality však nikdy nevidíte u darebáků, kteří se rvou o moc a pak hledají cestičky jak přesunout domů co není jejich a svojí sebeláskou a chamtivostí ohrožují vše kolem sebe.
A nakonec jedna z posledních vět maminky " Mějte se rádi a pomáhejte si".

Čas je v mnohém nápomocen, a nyní již dokáži s jistým odstupem bez patřičného návalu směsice smutku, vzteku a touhy po pomstě (eufemisticky řečeno) popsat svůj zážitek s péčí o blízkou osobu v nemocničním zařízení.
Tento příběh se dotýká mě a mé rodiny, a tak trochu jej oživil, resp. vzpomínky na něj, současný stav ekonomiky, kdy se uvažuje, že některé nemocnice budou sloučeny či zaniknou. K jednomu, podobně "ohroženému zařízení" mám již delší čas dost smíšené pocity, a spíše převažují ty negativní. Naposledy mám s touto "nemocnicí" neblahou zkušenost při péči o blízkou osobu. Mojí babičku. Byla poslána svojí obvodní lékařkou na vyšetření k odbornému lékaři kvůli vyšetření blíže nespecifikovaných žaludečních obtíží. Tento lékař ji pro jistotu poslal do právě roudnické nemocnice - proč, to netuším, a nemá smyslu se v tom "hrabat". V tu dobu bylo babičce hodně přes 80 let, a i přes určité problémy, související s pokročilým věkem, neměla jiné potíže.
Nastalo obvyklé kolečko vyšetření, u které jsme samozřejmě nebyli, ale vzhledem k tomu, že moje pracoviště nebylo v té době poblíž (a navíc jsem pracoval ve směnném provozu), nemohl jsem za ní dojíždět tak často, jak bych si přál, s ohledem na návštěvní hodiny. Jako blízký člověk jsem měl ale možnost pozorovat změny v chování, které u ní postupem času a s prodlužující se hospitalizací nastávaly. Prohlubující se prostorová a časové dezorientace, která musela a nemusela mít spojitost s aktuálním zdravotním stavem - onkologické onemocnění se nepodařilo prokázat. Co mě však zarazilo a znechutilo bylo chování tamějšího ošetřujícího personálu. Dodnes není možné zapomenout na doslova "kyselé" obličeje některých členů ošetřujícího personálu ve chvíli, kdy vstoupili na pokoj, kde se tísnilo 5 postelí, okolo který býval někdy "nával", jak přišlo více návštěv v jeden okamžik. Speciálně jedna postarší ošetřovatelka si ani v naší přítomnosti nebrala servítky a doslova odsekávala na zřídka se objevující prosby hospitalizovaných pacientek o pomoc. Polohování jedné pacientky jsem musel zařídit sám, společně s návštěvou té starší paní, protože slečna, která u ní byla na návštěvě, byla subtilní postavy a napolohovat jí prostě bylo mimo její síly - ošetřovatelka nereagovala ani na prosbu o pomoc a z pokoje odešla. Co se dělo dál, mám pouze zprostředkovaně od setřenic nebo sester či jiných příbuzných, kteří se u babičky střídali. Jedna ze sestřenic se jednoho dne šla za babičkou podívat, přišla na pokoj, kde byla umístěna a našla ji pomočenou a pokálenou a vzhledem k značné začpělosti, dáli se to tak nazvat, tento stav panoval již delší dobu. Nakonec tedy sama vzala babičku do sprchy, což prý se nesetkalo s pochopení ze strany právě přicházející ošetřovatelky, která se vyjádřila v tom smyslu, že "u nich" se koupe pouze v úterý a ve čtvrtek - ložní prádlo přišla nakonec převléknout zdravotní sestra, protože ošetřovatelka neměla čas.
Přesto jak šel čas, začal se babiččin stav pomalu zhoršovat, to bylo v tu chvíli očividné i pro člověka bez patřičného odborného vzdělání, začalo přibývat otlaků, které se pozvolna měnily na mírné proleženiny, jak nebyla babička schopná se na posteli hýbat. Došlo nakonec k tomu, k čemu dojít zákonitě muselo. Jednoho dne časně zrána odešla osoba nám nejdražší z tohoto světa tiše, a já osobně doufám, že bez bolestí. Neměli jsme šanci se s ní rozloučit, říct jí poslední sbohem nebo aspoň "máme Tě rádi". Nic z toho nebylo možné. Ačkoliv se babiččin stav poslední dva, tři týdny před smrtí, dal popsat jako výrazně zhoršený a z nynějšího pohledu de facto s nepříliš velkou šancí na vyléčení, našli jsme si cestu ke zdejšímu hospici, do kterého jsme babičce podali žádost o přijetí. Ze stran ošetřujícího lékaře nebylo pochopení pro tento krok, trvalo se na tom, že babička by měla absolvovat ještě to a to vyšetření, ačkoliv jí to nemohlo být k užitku. A převoz samotný byl realizován až ve chvíli, když už bylo pozdě na cokoliv a samotná následná hospitalizace v hospici pro babičku už také neměla cenu. Babička za svůj život s dědou dala život 3 synům a prostřednictvím nich i dalším generacím. Celý život oba tvrdě dřeli v zemědělství, aby svým dětem, a posléze svým vnoučatům pomohli na cestě životem. A takovýto konec, bez respektu k člověku, za vpravdě hnusného chování některých členů personálu, to si nezasloužila. Dodnes to bolí, a moc to bolí, když vzpomínám nato, jak jsem ji tam viděl, bezmocnou a zmatenou.
Z chování tamějšího personálu - nutno podotknout, že se tak nechovali všichni, ale stačí pár jedinců, aby dokázali zkazit pohled na zařízení jako takové - jsem si odnesl jen takový závěr, že než být umístěn v takové nemocnici, pak kdybych měl tu možnost volby, šel bych jinam než právě tam. Netuším, nakolik se od té doby prostředí změnilo, jestli vnitřní "klima" je na kvalitativně jiné úrovni, než tomu tak bylo, a nemám chuť to zkoumat. Neviním nikoho osobně z této situace, spíš vidím příčinu, ležící hlouběji, v systému jako takovém. Nedokážu se vnitřně smířit s takovou ztrátou soukromí, ke které tam docházelo - na jednom pokoji pět postelí, s nemožností probírat cokoliv osobního, aniž by to neslyšeli ostatní. Vidět ty smutné pohledy lidí, za kterými nikdo nepřišel, v době, kdy ostatní na jednom pokoji návštěvu mají. Částečně může být třebas chyba v nízkém platovém ohodnocení, které může přispět k vnitřnímu odporu k práci, nebo třeba příliš málo personálu na příliš mnoho pacientů, ale na druhou stranu, proč by mě zrovna tohle mělo zajímat...
Ano, mám jim, myšleno systému, který tam tehdy panoval (protože opravdu netuším, jakým tam panuje nyní) za zlé, že neumožnil, resp. odepřel tu možnost, odejít z tohoto světa člověku důstojně, a který nám odepřel, být s blízkým člověkem v jeho poslední chvíli.
Proto jsem petici pro zachování té nemocnice nepodepsal. Jako člověk chápu, že zařízení podobného typu potřeba je, ale protože jsem měl konkrétní a bohužel výrazně negativní zkušenost, nebudu se podepisovat pod něco, s čím vnitřně nesouhlasím a měl-li bych soudit pouze na základě naší zkušenosti, byl bych mezi prvními, kdo by usedl za ovládací mechanismus bagru s bourací koulí, aby tu instituci sprovodil ze světa.
Snad se do budoucna situace zlepší a já se nebudu bát svěřit do péče takové nemocnice, ale podle sporadicky se objevujících zpráv od některých lidí, se prozatím situace směrem k lepšímu příliš nepohnula (na některých odděleních). Doufám a mám v sobě tu víru, že není všem dnům konec, a že pro toto zařízení ještě není pozdě.

Lidé zemřou tak, jak žili, abstrahovaně řečeno. To je má zkušenost s otcem, který se od nás odstěhoval, žil s družkou, a zemřel na přístrojích v nemocnici. A je to má zkušenost s matkou, o kterou jsem pečoval 5 let, kterou jsem si vzal zemřít z nemocnice domů, a prožitek její smrti byl mým osvícením,znovuzrozením, nalezením nové cesty, nového smyslu života. Dopřejeme-li blízkým smrt doma, a téměř vždy je to možné u starého člověka, dopřejeme tím také sobě veliké bohatství skryté v poznání pokory. Mnoho otázek je artikulováno v diskusích na tomto serveru, avšak jen málo jsem nalezl o tématu strachu, strachu všech zůčastněných, nás i lékařů, strachu, který destruuje vnitřní hlas, zakrývá oči, ucpává uši, a nechává bujet falešné naděje v planých iluzích. Lidé rozmazlili lékaře čokoládou i obálkami, a oni přesto mlčí, a nechávají čekat blízké na jediný, jimi stokrát omletý telefonát: je nám líto, Váš tatínek dnes ráno zemřel. Je třeba povstát ze strachu ve chvílích nejtěžších, bídných a trpkých, když cítíme, že blízký umírá, je nutné vzepřít se mu, vyslišet vnitřní hlas, ono svědomí, a volit a zvolit. A pak se stane zázrak, poskládáte střepy sebe sama, vyrostete během chvilky nebývalou silou, protože přijmete smrt svého blízkého, a není už nic, co vám může stát v cestě. Pak stačí jedna věta: Paní primářko, beru si maminku domů, teď hned! A ona Vám odpoví to, co tajila, ano, vždyť umírá! A pak zříte šťastný úsměv své matky, a čeká Vás už jen to, s čím jste doposud neměli zkušenost. Ale nemusíte se bát, povede vás cit, a povede vás umírající sám, a dnes se nebojím říci že i Bůh. Překonejte strach, cožpak ho novorozenec také neměl když opouštěl bezčasí klidu lůna své matky, a vstupoval do agresivního světa? Rozhodněte o svém dalším životě Vy, ne někdo jiný za vás, abyste ho nemuseli dožít ve výčitkách, protože smrti už nic nelze vyrvat zpět. O tom všem je moje kniha Mezi životem a smrtí, která letos vyjde, a má pomoci všem, kteří se ocitnou ve stejné situaci jako jsem byl já, a bude kdokoliv jiný. Ano, musíte klesnout na dno, abyste pochopili hloubku, musíte přijmout bolest, která je stejnou emocionální kvalitou prožitku jako štěstí, a vždy vedle ní. Musíte si dopřát doprožít smutek, abyste se mohli radovat. Buďte silní, nezůstanete sami!

Kdo vám bránil se starat lépe o maminku doma? To by bylo moc náročné, odporné, nemožné, musel by se zrušit obývák, nemohli byste na dovolenou, žili z jednoho platu, v bytě zápach... to si radši připlatíme LASER než bychom maminku otáčeli v posteli. Nesuďte všechny okolo, začnšte u sebe. Kolik starých lidí s dekubitem jste v životě ošetřovala, na to nemusíte být zdravotně proškolená. Vaše matka se o vás taky starala jako o dítě a nemusela být proškolená, jen CHTĚLA.

Mám velmi smutnou zkušenost s naším zdravotnictvím. Moje maminka, bylo jí 71 roků. V lednu letošního roku se podrobila operaci aortální chlopně v nemocnici na pražském Karlově. Plány lékařů - maminka je za pár dní doma, nevyšly. Následovala první a po ní druhá reoperace a pobyt se prodloužil na celý měsíc. Lékaři nám sdělili, že z důvodu místa bydliště maminku převážejí na resuscitační oddělení na Královské vinohrady, pro zhoršení zdravotního stavu nám opět lékaři doporučili převoz do nemocnice v Českém Brodě-oddělení OCHRIP. Maminka byla po celou dobu napojena na dýchací přístroj, následovala břišní sonda a další zhoršování stavu. Zápal plic, sepse, anémie, embólie. Slibovali nám nepřetžitou 24hodinovou péči. Na tomto oddělení maminka ležela při plném vědomí 2 měsíce v zuboženém stavu. Pečovali jsme o ní celá rodina, jak jen to šlo. Jezdili jsme ji krmit, podávali tekutiny z kojenecké lahve, natírali její vysušené tělo. Maminka se na nás usmívala do poslední chvíle, ovšem kontak s lékaři v této nemocnici vázne. Přišlo nejsmutnější ráno 17.4. 2008- strohá zpráva maminka zemřela, nemohla jsem uvěřit. Proč nám nedali lékaři vědět, že se blíží konec, abychom mohli být v této nejtěžší chvíli u ní. Zemřela naprosto opuštěná sama a tak daleko. V nemocnici nám předali maminky věci, nikdo nám nepřišel sdělit, proč vlastně maminka zemřela. Pouze pár podpisů zdravotním sestrám při předání věcí. Maminku vidím všude, doma ji hoří svíčka a nemohu tomu uvěřit. Všude se píše o posledních chvílích života nemocných s rodinou, v tomto zařízení chybí personálu jakékoliv etické cítění. Je mi ze všecho smutně, vždyt maminka se mohla s námi ještě mnoho smát a užívat si radosti z pravnučky. V srpnu by se maminka dožila teprva 72 let.

Arogance, tupost, čekání na úplatek