Čas je v mnohém nápomocen, a nyní již dokáži s jistým odstupem bez patřičného návalu směsice smutku, vzteku a touhy po pomstě (eufemisticky řečeno) popsat svůj zážitek s péčí o blízkou osobu v nemocničním zařízení.
Tento příběh se dotýká mě a mé rodiny, a tak trochu jej oživil, resp. vzpomínky na něj, současný stav ekonomiky, kdy se uvažuje, že některé nemocnice budou sloučeny či zaniknou. K jednomu, podobně "ohroženému zařízení" mám již delší čas dost smíšené pocity, a spíše převažují ty negativní. Naposledy mám s touto "nemocnicí" neblahou zkušenost při péči o blízkou osobu. Mojí babičku. Byla poslána svojí obvodní lékařkou na vyšetření k odbornému lékaři kvůli vyšetření blíže nespecifikovaných žaludečních obtíží. Tento lékař ji pro jistotu poslal do právě roudnické nemocnice - proč, to netuším, a nemá smyslu se v tom "hrabat". V tu dobu bylo babičce hodně přes 80 let, a i přes určité problémy, související s pokročilým věkem, neměla jiné potíže.
Nastalo obvyklé kolečko vyšetření, u které jsme samozřejmě nebyli, ale vzhledem k tomu, že moje pracoviště nebylo v té době poblíž (a navíc jsem pracoval ve směnném provozu), nemohl jsem za ní dojíždět tak často, jak bych si přál, s ohledem na návštěvní hodiny. Jako blízký člověk jsem měl ale možnost pozorovat změny v chování, které u ní postupem času a s prodlužující se hospitalizací nastávaly. Prohlubující se prostorová a časové dezorientace, která musela a nemusela mít spojitost s aktuálním zdravotním stavem - onkologické onemocnění se nepodařilo prokázat. Co mě však zarazilo a znechutilo bylo chování tamějšího ošetřujícího personálu. Dodnes není možné zapomenout na doslova "kyselé" obličeje některých členů ošetřujícího personálu ve chvíli, kdy vstoupili na pokoj, kde se tísnilo 5 postelí, okolo který býval někdy "nával", jak přišlo více návštěv v jeden okamžik. Speciálně jedna postarší ošetřovatelka si ani v naší přítomnosti nebrala servítky a doslova odsekávala na zřídka se objevující prosby hospitalizovaných pacientek o pomoc. Polohování jedné pacientky jsem musel zařídit sám, společně s návštěvou té starší paní, protože slečna, která u ní byla na návštěvě, byla subtilní postavy a napolohovat jí prostě bylo mimo její síly - ošetřovatelka nereagovala ani na prosbu o pomoc a z pokoje odešla. Co se dělo dál, mám pouze zprostředkovaně od setřenic nebo sester či jiných příbuzných, kteří se u babičky střídali. Jedna ze sestřenic se jednoho dne šla za babičkou podívat, přišla na pokoj, kde byla umístěna a našla ji pomočenou a pokálenou a vzhledem k značné začpělosti, dáli se to tak nazvat, tento stav panoval již delší dobu. Nakonec tedy sama vzala babičku do sprchy, což prý se nesetkalo s pochopení ze strany právě přicházející ošetřovatelky, která se vyjádřila v tom smyslu, že "u nich" se koupe pouze v úterý a ve čtvrtek - ložní prádlo přišla nakonec převléknout zdravotní sestra, protože ošetřovatelka neměla čas.
Přesto jak šel čas, začal se babiččin stav pomalu zhoršovat, to bylo v tu chvíli očividné i pro člověka bez patřičného odborného vzdělání, začalo přibývat otlaků, které se pozvolna měnily na mírné proleženiny, jak nebyla babička schopná se na posteli hýbat. Došlo nakonec k tomu, k čemu dojít zákonitě muselo. Jednoho dne časně zrána odešla osoba nám nejdražší z tohoto světa tiše, a já osobně doufám, že bez bolestí. Neměli jsme šanci se s ní rozloučit, říct jí poslední sbohem nebo aspoň "máme Tě rádi". Nic z toho nebylo možné. Ačkoliv se babiččin stav poslední dva, tři týdny před smrtí, dal popsat jako výrazně zhoršený a z nynějšího pohledu de facto s nepříliš velkou šancí na vyléčení, našli jsme si cestu ke zdejšímu hospici, do kterého jsme babičce podali žádost o přijetí. Ze stran ošetřujícího lékaře nebylo pochopení pro tento krok, trvalo se na tom, že babička by měla absolvovat ještě to a to vyšetření, ačkoliv jí to nemohlo být k užitku. A převoz samotný byl realizován až ve chvíli, když už bylo pozdě na cokoliv a samotná následná hospitalizace v hospici pro babičku už také neměla cenu. Babička za svůj život s dědou dala život 3 synům a prostřednictvím nich i dalším generacím. Celý život oba tvrdě dřeli v zemědělství, aby svým dětem, a posléze svým vnoučatům pomohli na cestě životem. A takovýto konec, bez respektu k člověku, za vpravdě hnusného chování některých členů personálu, to si nezasloužila. Dodnes to bolí, a moc to bolí, když vzpomínám nato, jak jsem ji tam viděl, bezmocnou a zmatenou.
Z chování tamějšího personálu - nutno podotknout, že se tak nechovali všichni, ale stačí pár jedinců, aby dokázali zkazit pohled na zařízení jako takové - jsem si odnesl jen takový závěr, že než být umístěn v takové nemocnici, pak kdybych měl tu možnost volby, šel bych jinam než právě tam. Netuším, nakolik se od té doby prostředí změnilo, jestli vnitřní "klima" je na kvalitativně jiné úrovni, než tomu tak bylo, a nemám chuť to zkoumat. Neviním nikoho osobně z této situace, spíš vidím příčinu, ležící hlouběji, v systému jako takovém. Nedokážu se vnitřně smířit s takovou ztrátou soukromí, ke které tam docházelo - na jednom pokoji pět postelí, s nemožností probírat cokoliv osobního, aniž by to neslyšeli ostatní. Vidět ty smutné pohledy lidí, za kterými nikdo nepřišel, v době, kdy ostatní na jednom pokoji návštěvu mají. Částečně může být třebas chyba v nízkém platovém ohodnocení, které může přispět k vnitřnímu odporu k práci, nebo třeba příliš málo personálu na příliš mnoho pacientů, ale na druhou stranu, proč by mě zrovna tohle mělo zajímat...
Ano, mám jim, myšleno systému, který tam tehdy panoval (protože opravdu netuším, jakým tam panuje nyní) za zlé, že neumožnil, resp. odepřel tu možnost, odejít z tohoto světa člověku důstojně, a který nám odepřel, být s blízkým člověkem v jeho poslední chvíli.
Proto jsem petici pro zachování té nemocnice nepodepsal. Jako člověk chápu, že zařízení podobného typu potřeba je, ale protože jsem měl konkrétní a bohužel výrazně negativní zkušenost, nebudu se podepisovat pod něco, s čím vnitřně nesouhlasím a měl-li bych soudit pouze na základě naší zkušenosti, byl bych mezi prvními, kdo by usedl za ovládací mechanismus bagru s bourací koulí, aby tu instituci sprovodil ze světa.
Snad se do budoucna situace zlepší a já se nebudu bát svěřit do péče takové nemocnice, ale podle sporadicky se objevujících zpráv od některých lidí, se prozatím situace směrem k lepšímu příliš nepohnula (na některých odděleních). Doufám a mám v sobě tu víru, že není všem dnům konec, a že pro toto zařízení ještě není pozdě.
