Bezmoc

Milá Martino, můj manžel zemřel 23. 1. 2024 také na rakovinu slinivky. Bojoval 3 roky, můj nejstatečnější chlap. Nikdy to nevzdal, ale ten konec byl velmi náročný. Pečovali jsme o něj s dcerami doma do poslední chvíle. Já jsem 3 noci vůbec nespala. Poslední noc jsem ve 2 rano únavou zdřímla. Vzbudila jsem se a manžel už nedýchal. Tak jsem se s ním ještě rozloučila o samotě, pak jsem vzdbudila dcery a zetě. Rozloučili jsme se s ním všichni. Bylo mu 66 let. Zažila jsem již úmrtí mojí maminky, té bylo 52. Bylo to také moc těžké, ale právě že jsem měla po boku mého milovaného manžela, nějak jsem to ustála. Moc to bolelo, ale tahle bolest při ztrátě partnera je šílená. Cítím se hrozně opuštěná, úplně vykolejená, nic mě bez manžela nebaví. Žili jsme spolu 31 let ve šťastném manželství. Mám dcery s rodinami, přátele, tatínka 83 let. Ale manžela mi nikdo nenahradí. Ale on to nevzdal do poslední chvíle, tak já to beru jako poslání, také to nevzdat. Snad jednou bude líp.
Přeji Vám hodně sil, člověk vydrží víc, než si myslí. Janina

Jde o terminální stadium, kdy je osoba na rozhraní dvou světů. Často nastává komunikace s někým neviditelným. To jsou průvodci z místa, kam směřuje. Tlumící léky nebudou moc fungovat, protože se prána postupně odděluje od fyzického těla. Je to doba, kdy je třeba vykonat dostupné obřady pro umírajícího. To mu dodá klid, zvláště je-li rozrušený (viz termín "terminální neklid").

Dobrý den, prošla jsem si tím stejným, co Vy, jen moje maminka měla rakovinu plic. Poslední týdny, dny byly velmi náročné a naprosto vím, o čem píšete. Zemřela 13.12.2022 a stále to pro mě je neuvěřitelně bolestivé. Byla jsem s ní do poslední chvíle a její stavy se měnily každým dnem. Každý den jsem se bála usnout a zároveň se probudit, že už bude po všem. Člověk netušil, kdy to přijde, nestále jsem jí pozorovala, každou změnu. To čekání na ten okamžik je šílené. Poslední dny už vůbec nechtěla spát a celý víkend jsme nespaly, jako kdyby už tušila, že to přijde a bála se usnout, alespoň mně to tak přišlo. Je to šílený pocit, když víte, že nemůže už nic udělat, přestože by jste chtěla udělat všechno. Rozumím jak Vám je a vím, co prožíváte a jestli to je normální? To si určujeme my sami, pro každého je normální něco jiného. Mně také lékaři, přátelé, rodina říkali, že musím myslet také sama na sebe a provozovat psychohygienu, ale já chtěla být pořád s maminkou každý okamžik do poslední chvíle. Je to obrovská obětavost, láska, sebepoznání. Poslední den už byla tak vyčerpaná po probdělém víkendu, že jen spala, nejedla, nepila, měla poslední záchvěvy, kdy chtěla vstát, ale už nemohla. Pomohla jsem jí, aby se alespoň posadila na postel, a opakovala jen stále jednu větu dokola. Věděla jsem, že ten stav už není dobrý a nebude, ale stále si člověk mylně nalhává, že se to třeba ještě zlepší, že to třeba ještě není konec. Člověk tomu chce věřit,že je ještě šance, ale samozřejmě realita je jiná. Byla jsem u ní celý den a noc, kdy už jsem nemohla jít ani spát, seděla jsem u její postele, držela jí za ruku, měnil se jí dech, vynechával, přesně jak píšete, bylo to velmi zvláštní, až děsivé. při každém výpadku dechu jsem jen čekala, jestli se ještě nadechne nebo to bylo naposled. Je to opravdu šílené, ale neměnila bych. Jsem vděčná, že jsem s ní byla do poslední chvíle a že zemřela doma ve své posteli a svém domově. Maminka usnula a po několika hodinách zemřela. Přeji Vám spoustu sil na zvládnutí všechny, nicméně ty první dny, týdny, pro mě i měsíce byly opravdu drastické. Když budete chtít o čemkoli mluvit, klidně se mi ozvěte. Držte se a přeji mamince, co nejkrásnější odchod.

Dobrý deň, p. Martinka vôbec nie ste žiadny sebec, ste obetavá a láskavá dcéra. Dobre chápem vašu bolesť aj obavy. Nie je nič horšie, ako keď maminka zomrie. Sama som to zažila pred 10 rokmi, ja som ju mala v nemocnici, pretože mamka nemohla byť doma, lebo sa jej kvôli rakovine rozpadávali kosti, takže ležala, ale všetko vnímala. Ja by som asi ani nezvládla starať sa o ňu, pretože som hodne citlivá, hneď sa rozplačem pre maličkosti a samozrejme som ešte bola aj na liekoch, pretože by som sa asi na pohrebe zosypala. Obdivujem všetkých, ktorí sa dokážete napriek vašej bolesti starať o blízkych. Je to už 10 rokov čo nemám maminku, spomínam na ňu v dobrom a vždy si pomyslím, čo by mi tak povedala, čo by urobila pri rôznych situáciách. Moje 2 dcéry mali vtedy 7 a 11 rokov a dnes majú 21 a 17 rokov. Stále sa pýtam, že keby tak mamka na chvíľu vstala a videla by ich po 10 rokoch, čo by asi povedala. Ja viem, sú to nezmyselné sny, mamka sa už nikdy nevráti. Maminky by nemali umierať. Je to to najťažšie v živote, je to ako keby som napoly umrela. Dúfam, že raz ju v budúcom živote uvidím a budeme šťastné ako sme boli tu na zemi. Ľúbim ťa maminka a vždy spomínať budem na teba. Henrieta

Milá paní, toto mám za sebou s manželem, který zemřel v náručí. Je to těžké, nedá se to popsat. Ještě horší po smrti, protože mám díru v srdci a pořád mi chybí a vše se mi vrací...nemoc, ztráta...atd. Vydržte s maminkou, potřebuje vás. Pokud chcete, napište mi, můžeme si psát a možná trochu zmírnit bolest a stezk.. zdraví a sílu přeje Ivka