Milá Martino, můj manžel zemřel 23. 1. 2024 také na rakovinu slinivky. Bojoval 3 roky, můj nejstatečnější chlap. Nikdy to nevzdal, ale ten konec byl velmi náročný. Pečovali jsme o něj s dcerami doma do poslední chvíle. Já jsem 3 noci vůbec nespala. Poslední noc jsem ve 2 rano únavou zdřímla. Vzbudila jsem se a manžel už nedýchal. Tak jsem se s ním ještě rozloučila o samotě, pak jsem vzdbudila dcery a zetě. Rozloučili jsme se s ním všichni. Bylo mu 66 let. Zažila jsem již úmrtí mojí maminky, té bylo 52. Bylo to také moc těžké, ale právě že jsem měla po boku mého milovaného manžela, nějak jsem to ustála. Moc to bolelo, ale tahle bolest při ztrátě partnera je šílená. Cítím se hrozně opuštěná, úplně vykolejená, nic mě bez manžela nebaví. Žili jsme spolu 31 let ve šťastném manželství. Mám dcery s rodinami, přátele, tatínka 83 let. Ale manžela mi nikdo nenahradí. Ale on to nevzdal do poslední chvíle, tak já to beru jako poslání, také to nevzdat. Snad jednou bude líp.
Přeji Vám hodně sil, člověk vydrží víc, než si myslí. Janina
