Sdílení pomáhá

Dnes je to přesně 3 roky, kdy zemřel můj manžel. Šest týdnů předtím začal mít zdravotní potíže a diagnóza rakovina. Bylo mu nedožitých 42, spolu jsme byli 18 let. Nejmladšímu ze tří dětí nebyly ještě 2 roky. Jen díky dětem, rodičům a přátelům jsem dokázala fungovat. Prvních pár týdnů bychom bez mojí mamky asi umřeli ve špíně a hlady. Plakala jsem v koupelně a večer do polštáře, aby mě děti neviděly. Ta prázdnota po něm nikdy nezmizí. Moc mě mrzí, že svoje děti nevidí vyrůstat.
I když to musíte slyšet ze všech stran... držte se a vzpomínejte, jen tak bude navždy s vámi. A nestyďte se za to, když vám lékař předepíše nějaká antidepresiva. Já s nimi překonala to počáteční období.

Dobrý večer, prožívám něco podobného, jen jsem nepřišla o manžela, ale o milovanou maminku a jedinou a nejlepší kamarádku. Měla 64 let a také bojovala s nevyléčitelným typem rakoviny. Byla jsem s ní do poslední chvíle, ale to mi stejně nepomáhá a pořád dokola si říkám proč zrovna ona, byla ten nejhodnější člověk, každý ji měl rád, vždyť tady mohla aspoň pár let být, měli jsme tolik plánů. Chybí mi čím dál tím víc a není jediný den, kdy bych nebrečela. Když o ní začnu s někým mluvit tak hned vidím jak je mu to nepříjemné a snaží se hned přejít na jiné téma ( a určitě si říkají co jsem čekala, ale já jsem pořád doufala, že to ještě zvládne a ještě tady aspoň chvíli bude), takže i já jsem hrozně ráda za tento portál, kam chodím denně od března a kde jsou lidé, kteří pořád dokola neříkají to chce čas nebo bude dobře uvidíš, protože ví, že to tak nefunguje.

Paní Lenko, vypsala jste úplně přesně to, co jsem před 3,5 roky prožívala já a chovala jsem se přesně tak a i po těch letech to bolí, nejsem celá, ale naučila jsem se s tím žít. Někdy to jde lépe, jindy je zle, jako na houpačce. Ulevím si pláčem, povídám si s manželem, jako by tu byl se mnou a někdy vzteky řvu, proč zrovna já, proč my. Pája

Dobry den pani Lenko dovolte mi prosim napsat ze sdilim vasi neskutecnou bolest a beznadej....a ano mate pravdu i ja jsem prisla pred tremi mesici a sesti dny o manzela a o me vsechno o moji zivotni lasku a ano mate naprostou pravdu je to horsi a horsi,zoufale mi chybi porad bolest je stale stejna a s prichodem dalsich dnu, tydnu a mesicu vim, ze tahle priserna beznadej z jeho ztraty je hlubsi a hlubsi , trvala a definitivni.A ano mate pravdu nepomahaji zadna setkani s prateli s rodinou,kdo neprozil nepochopi a nerozumi,jediny kdo mi rozumi a je tu pro me je Svetlanka ktera uz vam take vyjadrila podporu a sdili vas smutek,moc mi pomaha v nejtezsich chvilich protoze vi o cem ta bolest je prisla o zivotni lasku mesic prede mnou a verte mi pani Lenko ze kazde pondeli vecer kazdeho desateho je pro me traumatizujici ale to jsou vlastne vsechny dny,hrozna jsou rana navraty z prace vecery, noci,nejhorsi vikendy.....neskutecne dlouhe vikendy plne samoty,bolesti,vzpominek,smutku a prazdnoty....nebudu vam psat ze to chce cas neni to pravda alespon v mem pripade to tak neni, porad placu, porad jsem zoufala,porad mi strasne chybi a nikdy neprestane ........chci vam jen napsat ze pokud budete chtit muzete psat kdykoliv na hansmrk@gmail.com....hodne sil do nasledujicich dnu a mesicu Hanny

Dobrý den, paní Lenko, dovolte mi nejprve vyjádřit hlubokou účast s Vaším trápením. Já v tom hrozném a hloupém snu žiju už 4 měsíce a 5 dní, a popravdě řečeno, není to o moc lepší, je to jen jiné než na začátku. I mě manžel zemřel na rakovinu, doma, očekávali jsme to. Nicméně přišel šok, pak neuvěřitelná únava, zoufalství a pocit beznaděje. Pak přišel den, kdy mi ta hrůza došla v plné síle. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, vztek na všechno a všechny kolem, chuť to všechno zabalit a vykašlat se na celej pitomej svět se pomalu ale jistě přetavuje ve všudypřítomný smutek. Smutek se stává součástí mého života, stejně tak jako třeba dýchání, je všude kam se podívám, všude kam se hnu, při probouzení se i při usínání, prostě tu je a pravděpodobně se mnou už zůstane. Začínám si na něj zvykat, ale mluvit o něm moc nemůžu. Snad jen tady, kde se schází ti, kteří chápou. Není třeba nic moc vysvětlovat, tady víme o čem je řeč.
Máte pravdu, okolí se snaží, jenže o smrti nikdo nechce moc slyšet, natož pak mluvit. Ani se nedivím, nebyla jsem jiná - a teď mě to zpětně mrzí. Po pár měsících najednou zjistíte, že si sice můžete postěžovat, popsat svoje pocity, ale řeč se dřív nebo později stejně stočí jinam. Chtějí chápat, chtějí pomoci, jenže nevědí jak na to, bojí se, aby neřekli něco nevhodného, bojí se zasmát, aby se nás to nedotklo. A tak jsme v bludném kruhu a cesta ven je složitá. Každý to řeší jinak, po svém, tak jak se zrovna cítí. Chvíli je líp, člověk si myslí, že je z nejhoršího venku, a pak přijde chvíle, kdy jsme zase úplně na dně. Možná je to vyčerpáním, tělo si asi samo řekne, aby mozek trochu "vypnul", jenže pak se to vrátí a můžete začít zase znova, od začátku. Všichni říkají, že to chce čas, kolik času už ale nikdo neřekne. Asi je to individuální, pokud jde o mě, už nemám stavy kdy se nemohu nadechnout, jen sem tam občas a ne tak intenzivní. Mám manžela doma, a tak s ním mluvím, píšu mu, dřív každý den, teď už každý den ne. Podívala jsem se nedávno na první stránky prvního sešitu a zjistila jsem, že píšu už 4 měsíce jedno a to samé - jak je mi smutno, jak moc mi chybí, jak nejsem schopná tuhle situaci zvládnout, prosím, ať mi pomůže.... nebýt tohoto portálu, řekla bych, že jsem zralá na psychiatra. Našla jsem si tu kamarádku, má stejný osud. Jsem jí strašně vděčná, píšeme si, teď už o všem možném, ale nejvíc o tom co nás potkalo. Ve dne i v noci, když je nejhůř, podržíme jedna druhou. Ještě jsme se osobně nepotkaly, ale je pro mě teď tím nejdůležitějším člověkem, protože mi rozumí, ničemu se nediví, zachraňuje mě jak může.
Chci tím vším říct, paní Lenko, že skutečně v té hrůze nejste sama. Musíme se poprat s tím nejtěžším, co nás v životě potkalo, bude to dlouhá cesta, už nikdy nebude nic jak bývalo, ale snad zvládneme, protože ono nám nic jiného vlastně ani nezbývá.
Přeju Vám hodně síly a odvahy, protože to jediné nás snad může posunout alespoň o kousek blíž ne normálnímu, ale aspoň trochu snesitelnému životu. Světlana