Dobrý den, paní Lenko, dovolte mi nejprve vyjádřit hlubokou účast s Vaším trápením. Já v tom hrozném a hloupém snu žiju už 4 měsíce a 5 dní, a popravdě řečeno, není to o moc lepší, je to jen jiné než na začátku. I mě manžel zemřel na rakovinu, doma, očekávali jsme to. Nicméně přišel šok, pak neuvěřitelná únava, zoufalství a pocit beznaděje. Pak přišel den, kdy mi ta hrůza došla v plné síle. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, vztek na všechno a všechny kolem, chuť to všechno zabalit a vykašlat se na celej pitomej svět se pomalu ale jistě přetavuje ve všudypřítomný smutek. Smutek se stává součástí mého života, stejně tak jako třeba dýchání, je všude kam se podívám, všude kam se hnu, při probouzení se i při usínání, prostě tu je a pravděpodobně se mnou už zůstane. Začínám si na něj zvykat, ale mluvit o něm moc nemůžu. Snad jen tady, kde se schází ti, kteří chápou. Není třeba nic moc vysvětlovat, tady víme o čem je řeč.
Máte pravdu, okolí se snaží, jenže o smrti nikdo nechce moc slyšet, natož pak mluvit. Ani se nedivím, nebyla jsem jiná - a teď mě to zpětně mrzí. Po pár měsících najednou zjistíte, že si sice můžete postěžovat, popsat svoje pocity, ale řeč se dřív nebo později stejně stočí jinam. Chtějí chápat, chtějí pomoci, jenže nevědí jak na to, bojí se, aby neřekli něco nevhodného, bojí se zasmát, aby se nás to nedotklo. A tak jsme v bludném kruhu a cesta ven je složitá. Každý to řeší jinak, po svém, tak jak se zrovna cítí. Chvíli je líp, člověk si myslí, že je z nejhoršího venku, a pak přijde chvíle, kdy jsme zase úplně na dně. Možná je to vyčerpáním, tělo si asi samo řekne, aby mozek trochu "vypnul", jenže pak se to vrátí a můžete začít zase znova, od začátku. Všichni říkají, že to chce čas, kolik času už ale nikdo neřekne. Asi je to individuální, pokud jde o mě, už nemám stavy kdy se nemohu nadechnout, jen sem tam občas a ne tak intenzivní. Mám manžela doma, a tak s ním mluvím, píšu mu, dřív každý den, teď už každý den ne. Podívala jsem se nedávno na první stránky prvního sešitu a zjistila jsem, že píšu už 4 měsíce jedno a to samé - jak je mi smutno, jak moc mi chybí, jak nejsem schopná tuhle situaci zvládnout, prosím, ať mi pomůže.... nebýt tohoto portálu, řekla bych, že jsem zralá na psychiatra. Našla jsem si tu kamarádku, má stejný osud. Jsem jí strašně vděčná, píšeme si, teď už o všem možném, ale nejvíc o tom co nás potkalo. Ve dne i v noci, když je nejhůř, podržíme jedna druhou. Ještě jsme se osobně nepotkaly, ale je pro mě teď tím nejdůležitějším člověkem, protože mi rozumí, ničemu se nediví, zachraňuje mě jak může.
Chci tím vším říct, paní Lenko, že skutečně v té hrůze nejste sama. Musíme se poprat s tím nejtěžším, co nás v životě potkalo, bude to dlouhá cesta, už nikdy nebude nic jak bývalo, ale snad zvládneme, protože ono nám nic jiného vlastně ani nezbývá.
Přeju Vám hodně síly a odvahy, protože to jediné nás snad může posunout alespoň o kousek blíž ne normálnímu, ale aspoň trochu snesitelnému životu. Světlana
